Petr Žantovský: Příběh s otevřeným koncem, díl č. 50

30.12.2017 14:29 | Zprávy
autor: PV

Zdá se to být k nevíře, ale končí další rok a s ním i další, v pořadí druhý celoroční cyklus těchto týdenních zamyšlení pro Parlamentní listy.

Petr Žantovský: Příběh s otevřeným koncem, díl č. 50
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Oktávy

Po loňských Otevřených dopisech (knižně zjara vyšly v Ottově nakladatelství) jsem po celý letošní rok, víceméně každý týden, listoval stránkami většinou moderní až zcela nedávné historie v cyklu Příběhy s otevřeným koncem. I tyto texty dostanou knižní podobu, a to relativně krátce po Novém roce v nakladatelství KMEN. Pro rok příští chystám cyklus nový, pod názvem Jak jsem potkal knihy. Provedu vás knihami, které považuji z různých důvodů za důležité a podstatné pro pochopení dnešního světa.

Myšlenkami a názory autorů, které obvykle z mainstreamového mediálního prostoru nezaznívají, ale to neznamená, že by neměly být slyšeny. Právě naopak. Předtím však ještě svým čtenářům dlužím poslední letošní Příběh s otevřeným koncem. Zde jest:

„Závodí spolu v hodu blátem / a řítí se zas na koni / ti jezdci v plášti rozevlátém,/ barometroví baroni. / Kde třeba, tam se ukloní. / Znají se s každým saponátem…“

Těmito slovy začínala dlouhá, osmisloková báseň Miroslava Floriana, která vyšla 12. března 1988 v Rudém právu a nesla název, který jsem si vypůjčil pro toto novoroční zamyšlení: Oktávy. Dnes už se to zdá být minulost vzdálená jak Andromeda, ale je to opravdu jen třicet let. Dnešním  –náctiletým nevysvětlíte, že toho času vycházely v denním tisku básně. Jim totiž už většinou nic neříká samo slovo báseň. A přitom by měli – aspoň ze středních škol – znát třeba jméno Jaroslava Seiferta. Toho Seiferta, jenž – jsa byvším a posléze nebyvším komunistou, ale celoživotním levičákem – oplakával krokodýlí slzou smrt Tatíčka Masaryka – rovněž ve verších a rovněž v denním tisku. Toho Seiferta, jejž mistr Florian drobně okopával ve svých Oktávách zmínkou o „deštích z Picadilly“: Zbytečně, neboť právě z jeho (a ovšem Nezvalovy) melodické poesie vyrůstala tvorba Florianova. Avšak tehdy (1979) Seifert, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, vydal klíčovou a po deseti letech zákazu první sbírku Deštník z Piccadilly. Tato poznámka na okraj zde nestojí náhodou. Dokazuje, jak relativní jsou soudy o lidech a věcech kolem nás. A jak se leccos mění a jen máloco zůstává neměnné a na svém místě.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Ing. Marian Jurečka byl položen dotaz

Sudetoněmecký landsmanšaft

Co vím, tak ho podporujete. Vám nevadí, že usilují o prolomení Benešových dekretů? Jestli chtějí smíření, tak se ptám proč o to usilují? A zda je prolomení nebo vůbec jejich otevření něco, s čím byste souhlasil?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Foltán: 120 volů a 500 hřiven stříbra imrvere a už zase?

16:30 Pavel Foltán: 120 volů a 500 hřiven stříbra imrvere a už zase?

Tohle se asi nebude moc líbit učitelům dějepisu typu Baxa z Plzně (alias „motýlkář“ – dle citace z v…