Mnichov je v tom tak trochu nevinně, stal se únikovou cestou pro některé zdravotní pojišťovny v čele s VZP, které jakoby neviděly, že v areálu nemocnice Bulovka v Praze vyrostlo nové protonové centrum, které patří ke dvěma nejmodernějším na světě. VZP se svého času smluvně zavázala, že pražskému protonovému centru bude po dobu patnácti let platit jednu miliardu korun ročně a že tam bude léčit 1600 pacientů ročně. Změnilo se vedení a VZP usoudila, že udělala chybu a platbu výrazně nadhodnotila. Smlouvu odmítla plnit a své pacienty posílá do obdobného zařízení v Mnichově. A mezitím probíhá zřejmě největší arbitrážní řízení v novodobé české historii. Ani Vladimír Železný ve svém sporu se CME nedokázali z našeho společného koláče uloupnout do svých soukromých kapes tolik , kolik by nás mohla stát případná prohraná arbitráž ve prospěch pražského protonového centra. Pražské protonové centrum se chová tržně, VZP se chová tak, jakoby peníze, které vybere od svých pojištěnců, patřily několika málo členům vrcholného managementu, a je jedno, jestli starému či novému.
Ovšem pokrok se zastavit nedá a nejmodernější metody léčby rakovinného onemocnění se nedají ani dlouhodobě utajit, ani ignorovat. Chlapci se mezi sebou perou a tahají se o peníze a mezi tím umírají lidé, kterým by protonová léčba mohla zachránit, nebo alespoň prodloužit život. Mezi zdravotními pojišťovnami existuje stejně konkurenční vztah, jako třeba mezi mobilními operátory. Vypadá to, jakoby pražské protonové centrum zůstalo osamoceno. Přitom léčba v Mnichově levnější není a ani být nemůže (teď nemluvím o smlouvě, kterou VZP uzavřela s PTC celkově na patnáct miliard korun, a ke které se nyní nehlásí). Navíc v případě smlouvy s Mnichovem nám uniká DPH, které je tak důležité pro státní rozpočet. To všechno je vcelku jasné. Především díky jedné zdravotní pojišťovně, která si to všechno dokázala spočítat a s PTC uzavřela smlouvu na léčbu svých pojištěnců. Jedná se o Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR. Navíc si před uzavřením této smlouvy udělala studii cenové politiky v obdobném zařízení v Mnichově a z porovnání jí vyšlo, že léčit pacienty s nádorovým onemocněním doma za humny je výhodnější, než udržovat krizovou linku Praha-Mnichov.
Všichni se ptají, jak je to možné, jak si tato progresivní, středně velká pojišťovna mohla dovolit něco takového jako uzavřít smlouvu s někým, s kým se soudí největší česká zdravotní pojišťovna VZP. Mohla. Přemýšlela, počítala, neměla postranní úmysly, myslela na dobro svých pojištěnců. Je potom pouze s podivem, že minulý týden v pátek ve hlavní zpravodajské relaci ČT 1 zazněla slova ministra zdravotnictví Holcáta: „My jako ministerstvo jsme se dohodli s pojišťovnami na jednotném postupu (rozuměj proti PTC) a VoZP ČR to porušila.“ A pražské protonové centrum už jistě zadává svým právníkům podnět na žalobu státu vůči kartelové dohodě. Kolik nás mohou stát tato ministrova slova? Zaplatíme to my všichni, neboť k osobní odpovědnosti se, jako vždy, nikdo hlásit nebude.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Michal
