Je necelý týden před volbami, jdu zasněženou Prahou, vidím vedle krás i poničenou volební prezentaci současného prezidenta… Demokracie a tolerance jsou zde na hony vzdálené. „Pražskou kavárnu“ a ty stále stejné mudrce obchází strach. Verbují, útočí… Podzimní parlamentní volby skončily jejich porážkou, chtějí rychle zapomenout, zvedají hlavu, cítí šanci. Každý spojenec je dobrý. Jen my řadoví občané, povětšinou z těch menších měst či z venkova, jim překážíme v jejich plánech. Před týdnem jsme dali hlas Miloši Zemanovi, celá republika se zbarvila jeho vítězstvím. Kavárna má starosti o venkov.

Ale jejich starosti a naše starosti, jsou velice, převelice rozdílné. Těm mlaskajícím z „Pražské kavárny “ je zcela lhostejné, jak žije jimi opovrhovaná „lůza“. Nevidí z oken kaváren do toho zakouřeného Ostravska, do nezaměstnaností sužujícího Ústecka, Karlovarska či Olomoucka. Z té kavárny také nevidí, jak se žije občanům v zapomenutých malých obcích, podhorských městech, vesnicích, jak tam mají hluboko do „žlabu“, jak se žije seniorům, matkám samoživitelkám či dalším sociálně ohroženým lidem českého a moravského venkova. Tam všude tito lidé bojují o svou poslední prodejnu, školu, poštu, autobus či o svého lékaře.
Na rozdíl od těch v kavárnách či v dobře placených místech v nadnárodních společnostech oni nemlaskají, jejich mzdy stačí jen na pokrytí těch nejzákladnějších životních potřeb. Svou dovolenou tráví u rybníka nebo v kempu pod stanem, nezávidí těm bohatším ty modravé dálky ani šumění teplého moře, nevědí, kde jsou Bahamy, Seychelly, nebyli ani na africkém safari…