Samozřejmě. A kdo jiný ve společnosti založené na vedoucí úloze jedné strany, na nomenklaturním režimu, kdy výkon všech významnějších vlastnických vztahů byl svěřen těm, kteří působili v rámci nomenklaturního systému funkcí, do nichž byly schvalováni příslušným stranickým orgánem? Právě v těchto podmínkách vzniká Djilasova "nová třída" jako nositel změn. "Komunisti" (v tom obecném smyslu, tedy včetně těch, kteří byli "u komunistů", aby se mohli uplatnit) mohli jak za snahu udržet systém, tak i za snahu systém změnit, byli mezi nimi ti, kteří rozhodovali o tom, co vše se pro budoucnost ve změnách z toho, co u nás bylo vytvořeno, podaří uhájit, tak i ti, kteří se snažili na změnách vydělat ve svůj prospěch a na úkor naší země.
Disent měl minimální roli, ti, kteří měli reálná vliv, se za něj jen schovávali a manipulovali s ním. To není v rozporu s tím, že je nutné ocenit statečnost řady lidí, kteří v disentu působili, i jejich roli jako rozbušky změn, které dříve nebo později v důsledku nestability systému postátněných vlastnických vztahů musely proběhnout, i kdyby tyto změny nebyly vynuceny dobovým mezinárodním kontextem. Mj. nejvýznamnější částí disentu byli bývalí komunisté, kteří byli pozičně likvidování v době normalizace a kteří sehráli významnou roli při polistopadové změně. Většina z nich ("obroďáci") přešla pod křídla ČSSD, která se díky nim stala na dlouhou dobu významnou politickou silou.
Mezi komunisty byli jak ti, kteří bez ohledu na to, na jaké pozice přešli po listopadu, hájili národní zájmy včetně ekonomických, tak i ti, kteří za ubohé prebendy otevírali cestu k likvidaci bohatství naší země. Připomenout je třeba to, že z velkých i středních firem jezdily kamióny dokumentů, obchodní, technické i personální dokumentace, která byla zneužita k obsazení odbytového prostoru, k likvidaci i vydírání osob, k převzetí významné části know-hopw firem. Toto spontánní drancování ekonomického bohatství bylo mnohem významnějším faktorem, než otázka, jakým způsobem se bude privatizovat. Pravdu měli spíše ti, kteří podporovali rychlou privatizaci.
K tomu, jak koho v té době hodnotit, uvedu poučnou a tak trochu i žertovnou historku, která se odehrála v červnu 1992 na poslední schůzi končícího prvního zvoleného polistopadového Federálního shromáždění, které působilo ve zkráceném období od června 1990.
Jedné poslankyni (mám dojem, že to byla Marie Kaplanová) se dostaly do rukou materiály dokazující, že tehdejší předseda vlády Marian Čalfa, který sehrál klíčovou roli při dosazení Václava Havla prezidentem (resp. při zintrikování a zúřadování tohoto počinu) sehrál krátce před listopadem 1989 významnou osobní a velmi neblahou roli v přípravě a prosazení doplňků pendrekového zákona. Kaplanová s tím vystoupila na poslední schůzi a nastala diskuse, ve které si různé strany a různé osoby přihřívaly svoji polívčičku. Když už se zdálo, že se rozprava chýlí ke konci, zvedl ruku poslanec Petr Kulan z VPN. Jeho kolegové se po něm vrhli a pokusili se mu ji stáhnout, aby – jako vždy – nebodoval svým vystoupením pro opačný politický pól. Opravňovala je k tomu jejich zkušenost z dřívějších vystoupení. Poslanec Kulan byl ovšem mohutné postavy, takže jeho ruka trčela vztyčená hrdě dál připomínajíc Sochu svobody. Schůzi řídil rovněž člen VPN (slovenské obdoby "Občanského fóra"), místopředseda FS Milan Šútovec. Ten se pokusil situaci zachránit slovy: "Už se nikdo nehlásí, ukončuji rozpravu."
"Pane předsedající Šútovče, ještě se hlásí poslanec Kulan" – upozornil ho na vztyčenou ruku poslannce Kulana poslanec Luboš Lédl z KSČM v předtuše dobré zábavy.
"Ne, nevidím nikoho" – snažil se zoufale zabránit nejhoršímu předsedající Šútovec – "a ukončuji rozpravu."
"To nemůžete pane předsedající" – vstoupil do hry poslanec Pavel Měrák, také z KSČM – "jak vás upozornil poslanec Luboš Lédl, ještě se hlásí poslanec Kulan."
"Tak tedy poslanec Kulan" – rezignovaně sdělil předsedající Šútovec, tušil, co bude následovat. A taky následovalo.
"Nevím, co tu mají všichni proti panu předsedovi vlády Čalfovi, zejména komunisty nechápu, vždyť pan Čalfa je ze všech komunistů ten nejlepší" – vypadlo z Kulana.
Následovala bouře smíchu, dupání, potlesk, bavili se všichni.
Poslanec Kulan se nenechal zastavit a pokračoval: "Vždyť on dokázal ve správnou chvíli včas přeběhnout na druhou stranu!"
To už byl parlament k neudržení. V atmosféře, kdy se kádrovalo, zda někdy někdo nevstoupil do pionýra, Kulanovo vystoupení působilo jako nejlepší fór. Parlament byl k neutišení, jakkoli se o to předsedající Šútovec snažil.
"V takové atmosféře odmítám řídit rozpravu a odcházím" – prohlásil a vykročil rázně k východu.
"To nemůžete, pane předsedající" - ozvalo se ze sálu. A sál bouřil dál.
Předsedající se vrátil do sálu, zamířil k nejbližšímu mikrofonu, který byl určený pro vystupující řečníky (jeho předsednický post byl o kus výš) a předvedl, že si dobře prostudoval jednací řád: "Ale mohu, pane poslanče, v souladu s jednacím řádem může předsedají kdykoli na svoji žádost ukončit řízení schůze a v tu chvíli přechází řízení schůze na předsedu Federálního shromáždění."
Tím byl Alexandr Dubček, rovněž z VPN, který se do té doby velmi dobře bavil, zaskočen. Zatvářil se zděšeně.
Jeden z poslanců si povšimnul, že Šútovec toto moudro nepřednáší od předsednické tribuny, odkud by měl, a optal se ho jako člověka v pozici obyčejného poslance: "Pane poslanče Šútovče, a vám kdo udělil slovo?"
V tu chvíli, když trochu opadla další salva smíchu, dostal Dubček šťastný nápad, naklonil se nad mikrofon u svého postu a řekl: "Vyhlašuji přestávku."
Trochu absurdní zábava skončila. Bylo a vlastně dodnes je v ní něco poučného. Kdo je, řečeno slovy slavného českého filmu, "padouch" a kdo "hrdina"?
Když se Marian Čalfa rozhodl pro manévr s dosazením Václava Havla (a měl k tomu určitě dost silný mandát z domácích a hlavně zahraničních vlivových sil), patrně netušil, jak rychle se Havel dostane do vlivu těch, kterým bude sloužit a ve své naivitě kombinované se samolibostí těžce poškodí naši zemi.
Podobným procesem tehdy prošel i samotný Sovětský svaz za Jelcina. Tam byl na jedné straně velmi rychle dokončen proces vzniku nové třídy, jejíž část se ovšem nedokázala postavit na vlastní nohy a pokusila se realizovat totální výprodej postsovětských zemí včetně Ruské federace. Státní kapitalismus, který se oděl do hávu marxismem zdůvodněného socialismu, aby posloužil urychlenému přechodu zaostávajícího Ruska ke kapitalismu specifického, centralizovaného typu, se tak mohl při spontánním rozkladu postátněných vztahů rozložit mocensky i teritoriálně. Nástupem Putina byl tento proces rozkladu zastaven.
U nás vše probíhalo poněkud jinak, protože důvody postátnění i způsob jeho fungování byly poněkud odlišné. Ale to už je na další povídání.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
