Samozřejmě. A kdo jiný ve společnosti založené na vedoucí úloze jedné strany, na nomenklaturním režimu, kdy výkon všech významnějších vlastnických vztahů byl svěřen těm, kteří působili v rámci nomenklaturního systému funkcí, do nichž byly schvalováni příslušným stranickým orgánem? Právě v těchto podmínkách vzniká Djilasova "nová třída" jako nositel změn. "Komunisti" (v tom obecném smyslu, tedy včetně těch, kteří byli "u komunistů", aby se mohli uplatnit) mohli jak za snahu udržet systém, tak i za snahu systém změnit, byli mezi nimi ti, kteří rozhodovali o tom, co vše se pro budoucnost ve změnách z toho, co u nás bylo vytvořeno, podaří uhájit, tak i ti, kteří se snažili na změnách vydělat ve svůj prospěch a na úkor naší země.

Disent měl minimální roli, ti, kteří měli reálná vliv, se za něj jen schovávali a manipulovali s ním. To není v rozporu s tím, že je nutné ocenit statečnost řady lidí, kteří v disentu působili, i jejich roli jako rozbušky změn, které dříve nebo později v důsledku nestability systému postátněných vlastnických vztahů musely proběhnout, i kdyby tyto změny nebyly vynuceny dobovým mezinárodním kontextem. Mj. nejvýznamnější částí disentu byli bývalí komunisté, kteří byli pozičně likvidování v době normalizace a kteří sehráli významnou roli při polistopadové změně. Většina z nich ("obroďáci") přešla pod křídla ČSSD, která se díky nim stala na dlouhou dobu významnou politickou silou.

Mezi komunisty byli jak ti, kteří bez ohledu na to, na jaké pozice přešli po listopadu, hájili národní zájmy včetně ekonomických, tak i ti, kteří za ubohé prebendy otevírali cestu k likvidaci bohatství naší země. Připomenout je třeba to, že z velkých i středních firem jezdily kamióny dokumentů, obchodní, technické i personální dokumentace, která byla zneužita k obsazení odbytového prostoru, k likvidaci i vydírání osob, k převzetí významné části know-hopw firem. Toto spontánní drancování ekonomického bohatství bylo mnohem významnějším faktorem, než otázka, jakým způsobem se bude privatizovat. Pravdu měli spíše ti, kteří podporovali rychlou privatizaci.

K tomu, jak koho v té době hodnotit, uvedu poučnou a tak trochu i žertovnou historku, která se odehrála v červnu 1992 na poslední schůzi končícího prvního zvoleného polistopadového Federálního shromáždění, které působilo ve zkráceném období od června 1990.

Jedné poslankyni (mám dojem, že to byla Marie Kaplanová) se dostaly do rukou materiály dokazující, že tehdejší předseda vlády Marian Čalfa, který sehrál klíčovou roli při dosazení Václava Havla prezidentem (resp. při zintrikování a zúřadování tohoto počinu) sehrál krátce před listopadem 1989 významnou osobní a velmi neblahou roli v přípravě a prosazení doplňků pendrekového zákona. Kaplanová s tím vystoupila na poslední schůzi a nastala diskuse, ve které si různé strany a různé osoby přihřívaly svoji polívčičku. Když už se zdálo, že se rozprava chýlí ke konci, zvedl ruku poslanec Petr Kulan z VPN. Jeho kolegové se po něm vrhli a pokusili se mu ji stáhnout, aby – jako vždy – nebodoval svým vystoupením pro opačný politický pól. Opravňovala je k tomu jejich zkušenost z dřívějších vystoupení. Poslanec Kulan byl ovšem mohutné postavy, takže jeho ruka trčela vztyčená hrdě dál připomínajíc Sochu svobody. Schůzi řídil rovněž člen VPN (slovenské obdoby "Občanského fóra"), místopředseda FS Milan Šútovec. Ten se pokusil situaci zachránit slovy: "Už se nikdo nehlásí, ukončuji rozpravu."