Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel?

To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám od ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity. Zamlčuje se nám, že prorok Mohamed nebyl žádným mystikem a náboženským reformátorem, ale masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Takto si ovšem my, katolíci 21. století, připravujeme do budoucna svou vlastní likvidaci.

A nejde pouze o vztah k islámu. Jak můžeme od současných katolíků očekávat, že dle příkladu křižáků 12. století vezmou do ruky zbraň a půjdou bránit své souvěrce na Blízkém východě či kdekoliv jinde, když oni nejsou schopni ani ve svém prostředí v Evropě a v Americe radikálně se postavit na obranu nenarozených dětí, které jsou bestiálně vražděny v mateřském lůně? Ba právě naopak, když se přece jen najdou „hořící srdce“ typu statečných kanadských žen Mary Wagnerové a Lindy Gibbonsové, které se za svoji aktivitu proti potratům dostaly do kriminálu, katolíci až na malé výjimky nejenom mlčí, ale dokonce prohlašují, že s těmito „extrémistkami porušujícími zákon“, jak se vyjadřuje mnoho kanadských duchovních, nechtějí nic mít.