Robert Vinogradov: Hrozí doba temna. Miloš Zeman má v záchraně nás všech nezastupitelnou úlohu

V těchto významných dnech jsem si uvědomil, jak velkou zodpovědnost vložili poslanci do našich rukou zákonem o přímé volbě prezidenta.

Čeká nás přímá osudová volba, o to je naše rozhodnutí důležitější a nebezpečnější, protože se stáváme sami tvůrci svého životního příběhu a budoucnosti naší země.

Výsledky voleb nebudeme moci nikomu vyčítat, protože to budou naše hlasy, které rozhodnou o osudu České republiky.

Není čas na nářky u piva, musíme se zvednout a jít bránit naše zájmy!

Važme si toho, většina je demokracie.

Nikdy jsem neskrýval, že již několik let podporuji pana prezidenta Miloše Zemana a proto si dovoluji použít název jeho knihy „Tato země je naše“.

K pochopení důležitosti těchto voleb je nutná krátká exkurze do naší historie, neboť některé situace a politické metody světové mocnosti opakují.

Panovník byl v českých zemích vždy autoritou.

Avšak staré přísloví: „ryba smrdí od hlavy“ dobře vystihuje, že panovníkovy chyby jako: slabost, zbabělost, cizáctví, kam vítr - tam plášť, nedůstojné lokajství, nezájem o život lidu, bezcharakternost a krutost lid neodpouštěl.

Moudrý český národ již ve středověku věděl, jaký podíl viny má panovník na jeho dřině, ponížení a bídě.

Bohužel, neměl šanci to změnit!

Dodnes ctíme a také profitujeme ze statečného před 1154 lety zásadního rozhodnutí knížete Rostislava (Velká Morava 846 - 870) vymanit se z područí východofranské říše (z latinské liturgie, které lid nerozuměl) a pozvat na pohanskou Velkou Moravu mnichy, bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje z byzantské Soluně v Řecku, kteří hlásali slovo boží v národním jazyce a uměli slovanské jazyky.

Konstantin a Metoděj vytvořili na Moravě slovanské písmo - hlaholici a přeložili bibli z řečtiny do staroslověnštiny v roce 863.

Naši předkové slyšeli a četli bibli ve svém jazyce jako pátý národ na světě.

Rostislavův čin zpřístupnil všemu lidu Velké Moravy a následně dalším Slovanům Kristovo učení, lidé rozuměli nové lidské filozofii o lásce a odpuštění, o rovnosti před jedním bohem.

Lid odmítl tmářské pohanství a uvěřil prosté pravdě Ježíše Krista.

Lid rozuměl a mohl se s tím, co slyšel ztotožnit.

Kníže Rostislav položil základ identity našeho národa, jeho statečnost a silná osobnost založila na další staletí dodnes uznávanou českou vzdělanost a lásku ke knihám.

Velká Morava byla zničena nájezdy Avarů, ale jejím přímým pokračovatelem se stal Český stát.

Asi 60 let po Rostislavovi, v letech 920 - 930 se český kníže Václav pod tlakem západořímské církve a mocných sousedů Svaté říše římské rozešel s východním řeckým křesťanstvím a do českých zemí vstoupilo ze západu západořímské křesťanství s latinskou liturgií.

Další staletí vzdoroval český národ západnímu křesťanství a upřednostňoval slovo boží v národním jazyce.

Již v raném středověku postupně ovládla mocensky západní katolická církev, nazývaná středověkou křesťanskou despocií, převážnou část Evropy a přímo se podílela na moci evropských panovníků, byla to vzájemně výhodná symbióza. Latinská liturgie usnadňovala manipulaci s věřícími.

Po 484 letech, po Rostislavovi založil Karel IV, král český a císař Svaté říše římské se souhlasem papeže Klimenta VI. v roce 1347 v Praze klášter pro slovanské benediktiny pro celou slovanskou oblast.

Jejich úkolem bylo prohloubit duchovní život v Praze. Měli pracovat na odstranění rozkolu mezi církví východní a západní, vrátit západní církev k pravdě, Karel IV. předběhl dobu o 600 let.

Významná stavba Karla IV., klášter na Slovanech se stal pražským centrem vzdělanosti a kultury.

Rektorem Karlovy Univerzity (založena 1348) byl mistr Jan Hus, odsouzený za své učení o reformaci církve a popravený v Kostnici upálením. Mistr Jan Hus dobře znalý písma svatého kritizoval západní katolickou církev, že nežije v souladu s učením Krista. Bojoval proti odpustkům, žádal, aby církev žila v pravdě místo ve lži, v přetvářce a falši.

Jeho poslední slova ze dne 6. července 1415 „Pravda zvítězí“ jsou téměř 100 let naším národním symbolem, symbolem naší státnosti.

Mezi důvody nezpochybnitelného úspěchu českého státu ve středověku jsou: ideologie, které lid věřil a ztotožnil se s ní; pracovitý a schopný národ; silný, statečný a chytrý král. Král s velkými myšlenkami a schopností je realizovat.

Naopak porážka na Bílé hoře (1620) byla důsledkem chaosu rozhádané velmi bohaté, politicky mocné české šlechty a slabého, nekonzistentního, neschopného panovníka.

Po 700 letech skončila velkolepá etapa českých dějin, malého národa uprostřed Evropy.

Silný, bezskrupulózní a krutý Ferdinand II. Habsburský dokázal to, o čem snili generace Habsburků, porazit a ovládnout bohatý majetkem i duchem český stát.

Vyřešil na 270 let zdroj příjmů pro Rakouskou monarchii.

Podařilo se mu ovládnout bohatého a silného souseda, upevnit v Evropě habsburskou moc a prosadit římskokatolické náboženství jako jedinou křesťanskou ideologii ve střední Evropě.

Bitvou na Bílé hoře formálně nezanikl Český stát, ale přišel o schopnost o čemkoliv rozhodovat a tím ztratil veškerou svou svobodu.

Bilance prohry byla strašná.

V první fázi dekapitace státu - osobnostně i ekonomicky: konfiskace královského majetku, například několik dnů po Bílé hoře se stříbro z Kutné Hory se odváželo do Vídně.

Násilná rekatolizace větších měst a větších panství. Neuposlechnutí bylo trestáno konfiskací majetku, odmítnutí dokonce vyhnáním ze země či popravou.

21. června 1621 bylo pro výstrahu popraveno v Praze na Staroměstském náměstí najednou 27 českých pánů.

Obrovské konfiskované majetky obdrželi většinou bezvýznamní příslušníci cizí šlechty a „vítězní vojáci“ pod jedinou podmínkou, museli složit Habsburkům slib věrnosti a oddanosti za sebe a své potomky.

1624 byl i vrcholný úřad českého království Česká kancelář, přestěhován do Vídně.

V druhé fázi roku 1627 vznikla Nová ústava: český trůn byl dědičný pouze pro Habsburky, němčina rovnoprávná s češtinou, povolené náboženství jen římskokatolické i pro českou šlechtu, poddaní všichni povinně katolíky.

Kdo nesouhlasil, musel se, se ztrátou majetku, vystěhovat.

Důsledkem těchto opatření musely desítky tisíc lidí emigrovat, více jak polovina panství a půdy se ocitla v majetku cizinců, povinná rekatolizace, veškeré příjmy odcházely do Vídně (financování dvora, válek atd.), poddaní se ocitli ve velké chudobě a dřině, centralizace tj. další omezování, až ztráta jakékoliv svobody se stupňovalo, vše se rozhodovalo ve Vídni.

V 18. století, 100 let po Bílé hoře prožívá Habsburská monarchie vnitřní a zahraniční problémy: zaostalost, rigidita, prohrané války řešili Habsburkové tzv. osvíceným absolutismem.

1781 Josef II. po návštěvě selského lidu v Čechách, otřesen jeho bídou a dřinou, zrušil v českých zemích nevolnictví, ale především uvolnil „dělníky“ pro rychle se rozvíjející průmysl.

Vídeň potřebovala stále více peněz!

1789 propukla francouzská revoluce, koncem 18. století začaly napoleonské války.

1806 Napoleon rozbil Svatou říši římskou a umožnil tak radikální změny v Evropě.

1871 se sjednotila německá knížectví do jednoho společného státu Německa.

Porobené státy rakouské monarchie žádaly politické i sociální reformy.

Výsledkem bylo v Budapešti podvodem ustavené Rakousko-Uhersko.

V našich zemích vzniklo národní hnutí obrozenců.

Německo prožívalo obrovský nárůst průmyslu, jeho ambice, zvláště Viléma II. Pruského přerostly hranice nejen Pruska, ale i celého Německa.

Dynamika událostí nabyla na rychlosti a velikosti rozměrů.

První světová válka změnila uspořádání Evropy.

Ti, kteří válku vyvolali: Rakousko-Uhersko, jeho podněcovatel Německo (Vilém II.) a jejich spojenci, válku o moc, prostor a bohatství prohráli.

Výsledek války byl 16 milionů mrtvých a nezvěstných z toho 7 milionů civilního obyvatelstva a také 750 000 z českých zemí.

Tragédii, kterou agresoři způsobili, nebyli schopni akceptovat.

Neuznali vznik naší samostatné svobodné republiky a až do roku 1920 se na jižní hranici Slovenska, západní a jihozápadní hranici Česka zákeřně bojovalo.

Situaci vyřešily až československé legie vracející se z Ruska.

T. G. Masaryk během první světové války věděl, že zastaralé, zkostnatělé Rakousko-Uhersko a ambiciózní agresivní Německo, vždy zpochybňovaly starobylé právo Čechů na samostatný svobodný stát.

Masaryk se nemýlil, že v Evropě nemáme šanci a pro svět potřeboval pádný argument, který by na nás upozornil.

Věděl, že silný hlas v rozhodování o Evropě bude mít Amerika (eventuálně Rusko), proto zorganizoval československé legie.

Na počátku to byl „šílený“ nápad, téměř nikdo nevěřil, že se mu to může podařit, ale zvládl to a československé legie sehrály velmi důležitou roli v boji za naší svobodu.

Nebýt Tomáše Garrigue Masaryka, který svou odhodlaností a houževnatostí, díky jeho oddanosti k obecným hodnotám jako je pravda a spravedlnost, přesvědčil poslední českou naději amerického prezidenta Wilsona, že porobený národ, který je schopný vytvořit 60 000 armádu legionářů, dobrovolníků na pomoc jiné zemi, má právo být svobodný.

A prezident Woodrow Wilson navzdory Evropě naší svobodu podepsal.

Za 20 let existence Československé republiky vznikl uprostřed Evropy stát s kapitalistickou ekonomikou, s moderním zemědělstvím, s vyspělým průmyslem, se silným sociálním programem, s celoplošnou infrastrukturou, například silnicemi či železnicemi (nejhustší síť na světě), s vynikající kulturou (v každém okresním městě divadlo a knihovna), s vynikajícím školstvím, s individuálním i masovým sportem (Sokol, sokolské slety) atd.

První Československá republika byla samostatná, demokratická (volební právo měly v ČSR ženy od roku 1919 - v porovnání s Francií až v roce 1945), ekonomicky velmi úspěšná (sedmá nejbohatší na světě), na kterou jsme i dnes pyšní.

Naši předkové to dokázali díky jednomu muži, který viděl dopředu a znal dobře evropskou politiku a její sílu.

Myslím, že těžko najdeme v historii Evropy ve 20. století tak výjimečného státníka a vůdce lidu, který bez velkých financí jen silou svých idejí a činů dokázal pro svůj národ to, co Tomáš Garrigue Masaryk.

Bil se za naši svobodu doma i ve světě.

Často nepochopený a kritizovaný od svých vrstevníků i svých přátel, šel za cílem svého národa, za svobodou.

Věřil v rozum a schopnosti Čechů, nikdy o nás nepochyboval. Měl také jako každý člověk plno chyb a jistě i chyboval, ale český národ uměl odlišit věci podstatné od méně podstatných a svého prezidenta nezklamal.

Radost ze svobody a pokroku netrvala dlouho.

Na východě Evropy řádila komunistická totalita, na západě v Německu nacistický šílenec Adolf Hitler.

V roce 1935 prezidenta Masaryka (85 let) vystřídal Eduard Beneš.

Už v roce 1938 použil Hitler zákeřně příhraniční Němce žijící v ČSR, československé občany, organizované v sudetoněmecké straně k nenávistné protičeskoslovenské politice včetně organizování ozbrojených bojůvek, k přepadávání oficiálních československých úřadů, k útokům na zaměstnance československé pošty atd.

29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, „o nás bez nás“ , kde se Československo vzdává Německu svého českomoravského pohraničí.

Dohodu podepsali: Německo, Itálie, naši spojenci Anglie a Francie.

5. října 1938 podal prezident Eduard Beneš demisi a odjel do zahraničí, kde v červenci 1940 v Londýně utvořil exilovou vládu.

V Československu byl od roku 1938 do roku 1945 ustaven tzv. státní prezident Emil Hácha, dlouholetý prezident nejvyššího správního soudu, snaživý, seriózní právník, ale velmi slabý politik, který za šest měsíců, 15. března 1939 v Berlíně podepsal okupaci českých zemí, zároveň potvrdil pravomoci říšského protektora.

Na druhý den 16. března 1939 byl vydán výnos o protektorátu Čech a Moravy.

Po celou dobu okupace Čech a Moravy byly prováděny nacistické represe, zatýkání, popravy, nucené práce a koncentrační tábory.

Hned první noc protektorátu z 15. na 16. března 1939 jen v Praze bylo zatčeno 450 lidí.

1. září 1939 v souvislosti s vyhlášením 2. světové války bylo zase v Praze zatčeno dva tisíce osobností kulturního a veřejného života, například muzikant Karel Hašler.

17. listopadu 1939 proběhlo uzavření všech československých vysokých škol a zatčeno 1200 studentů.

Zatčení většinou skončili v koncentračních táborech nebo na popravišti.

28. září 1941 vyhlásil Reinhard Heydrich stanné právo, rozpoutaly se krvavé represálie gestapa proti tzv. české rezistenci, atd. atd.

27. května 1942 byl proveden v Praze úspěšný atentát na říšského protektora Heydricha, tentýž den bylo vyhlášeno stanné právo, jen v Praze bylo zatčeno 10 000 lidí.

28. května 1942 pokračovaly popravy pro tzv. schvalování atentátu.

V českých zemích byl nejvýznamnější, nejstatečnější a nejlépe organizovaný národní odboj proti nacismu ze všech okupovaných území.

Poníženi Mnichovskou dohodou, zradou našich západních spojenců, kteří nás vydali na pospas německé zvůli, po utrpení nacistickou okupací během druhé světové války a marnou, usilovnou snahou prezidenta Eduarda Beneše najít po druhé světové válce na západě Evropy spojence pro naši bezpečnost bylo logické, že první svobodné volby vyhráli v osvobozeném Československu komunisté (43%).

Parlamentní strana první republiky, která měla nezanedbatelný podíl na organizaci českého odboje.

Poválečný vývoj v ČSR se dal po prožitých zkušenostech očekávat.
Srovnávat socialismus například sovětský s rumunským nebo československým je nemožné a zavádějící.
Stejně nelze srovnávat kapitalismus německý za fašismu, americký, portugalský či československý.
Je zřejmé, že socialismus je dalším stádiem ekonomiky společnosti, který se snažil řešit hluboké sociální problémy začínajícího kapitalismu.
Uráží mne, že v současné době je u nás velmi módní házet do jednoho pytle československý socialismus s německým fašismem.
Je to skandální!
Jednou provždy - fašismus byla zrůdná ideologie, která s vývojem lidstva nemá nic společného.
Vraždící mašina psychopatických mozků ženoucí se za ovládnutím Evropy a světa bez humanity a lidskosti.
Jestliže dnes EU vyhodnocuje míru chudoby v zemích Evropské unie, Česká republika má záviděníhodnou bilanci, tj. nejnižší chudobu z celé Evropské unie.
Německo, Francie, Anglie jsou za námi.
Většina z nás se má dobře, protože v Československu byla za socialismu nevídaná sociální solidarita.
Rozsáhlá, v Evropě ani ve světě nemající obdobu, sociální politika pro všechny, kteří to potřebovali.

Krásnou pohádku Václava Havla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí v roce 1989 velmi rychle nahradila tvrdá realita.
Převládl boj o moc a majetky, lež a manipulace. Pravda a láska nezvítězily, zvítězily peníze.
Václav Havel a většina z nás jsme jásali nad osobní svobodou a nechali jsme se oslnit tzv. luxusem západu, jeho přeplněnými obchody, falešnou hrou na tzv. západní civilizaci, humanitu a demokracii.
Neuvědomili jsme si, že západní civilizace vůči nám nikdy nebyly mírumilovné, spíše naopak. Domnívat se, že dnes tu jde o rovnocenné partnerství, je naivní.
Dvě krvavé světové války vystřídala už léta probíhající válka ekonomická válka, stejně tvrdá a bezohledná.
Bohužel je zde podstatný rozdíl: dvě předcházející války jsme vyhráli, tu současnou „ekonomickou“ prohráváme.

Současná „ekonomická“ válka mi připomíná trpkou zkušenost Němců po první světové válce.
Americké „dotace“ byla oficiální hospodářská pomoc USA do rozbitého, zničeného Německa. Spojené Státy velkoryse financovaly Německo, radostný a lehkomyslný život jeho obyvatel. Berlín se stal centrem zábavy.
Němci aniž si všimli (kromě Hitlera), se stali přímo závislými na amerických penězích.
Vypuknutím hospodářské světové krize na konci dvacátých let minulého století, „přes noc“ zastavily USA finanční toky do Německa.
Německý falešný hospodářský úspěch se zhroutil jako domeček z karet.
Důsledky byly katastrofální, bankrotující průmysl, krachující banky, desítky milionů lidí přišlo o práci, bída a hlad.

Těžko lze uvěřit, že německé předválečné (před druhou světovou válkou) zkušenosti nesehrály důležitou roli při vzniku Evropské unie.
Pilířem úspěchu EU jsou evropské dotace. Scénář ekonomické války byl na světě.
Dotace jako nástroj ekonomické závislosti vedou k politické poslušnosti.
Evropské dotace nejsou nic jiného než obrovská mezinárodní korupce.
I my jsme se nechali koupit.

Vystavme si účet za posledních 27 let.
1) Úspěšně jsme změnili socialistickou ekonomiku na kapitalistickou, ale udělali jsme mnoho chyb
2) Snížení suverenity ČR, omezení rozhodovací schopnosti (svobody) ve vnitřních záležitostech (pomazánkové máslo) i v zahraničních záležitostech (imigranti)
3) Společnost se rozděluje na bohaté a chudé, stoupá procento chudoby v ČR
4) Snaha o likvidaci rovnosti
5) Posun základních lidských hodnot, například práce - jakákoliv poctivá práce v továrně, na poli, na vysoké i malé škole, ve sportu, v kultuře je nejen zdrojem endorfinů, ale také honoráře, radosti nad vykonanými úspěšnými zkouškami, sportovními výkony. Práce je cesta k samostatnosti, k serióznosti, k hrdosti, je to cesta k duševnímu i materiálnímu bohatství a pokroku
6) Významně se snižuje potravinová samostatnost České republiky jako důsledek likvidace moderního zemědělství a přerozdělování v Evropské unii.
7) Ztráta obrovských majetků. Velké majetky ČR vlastní cizinci včetně půdy. Vyklidili jsme konkurenci naše trhy
8) Na konci devadesátých let a začátku roku 2000, kvůli obrovské nezaměstnanosti, cca 70% Čechů změnilo zaměstnání nebo profesi, byla nutnost do republiky lákat jakékoliv investice i montovny, aby naši lidé uživili své rodiny. Dnes máme stále v České republice 270 000 nezaměstnaných, tudíž nemáme nejmenší důvod na naší půdě " zkrášlovat " přírodu novými fabrikami, dál rozšiřovat nebo stavět nové továrny a do nich navíc vozit a zaměstnávat cizí dělníky. Továrny, které hyzdí naší krajinu, ale zisky odchází do ciziny, čí je to nápad? Kde jsou naše národní zájmy?
9) Náš svět se znovu zmenšil, dřívější socialistický blok je nyní Evropská unie - opět nesmíme?
10) Výmluvným, ale smutným příkladem dnešní doby je selhání českých médií. Česká média, především ČT už nejsou místem konfrontace různých názorů, s cílem najít správné cesty pro naši společnost, ale potupným prosazováním jediné cesty, která nás vede znovu do závislosti. Proč to dělají?

Sotva jsme se zbavili „se Sovětským svazem na věčné časy“ už tu máme opět křiklouny „Patříme na západ“. Jsou to stejní horliví lokajové vrchnosti jako předchozí, jen vítr tentokrát vane z jiné světové strany. Se západem Evropy máme přeci zatraceně špatné a nejen my historické zkušenosti a my si vylepujeme reklamy, že k nim patříme?
Pro naše sousedy jsme byli a vždy budeme kořistí, zlatá slepice, která snáší zlatá vajíčka. Ve středověku to bylo stříbro, ve 20. století uran a dnes se jedná o lithium?
Zatímco jsme si nechali vymývat hlavy falešnou hrou na humanitu, multikulturalismus a svobodu, jsme promarňovali pod taktovkou některých našich politiků například z ČSSD a TOP 09 naše národní bohatství.

Nepatříme nikomu a už vůbec nechceme patřit našim bývalým agresorům a utlačovatelům. Nechceme být poníženými v jejich nadřazenosti, nadutosti, kastovnictví a jejich hrubé neomalenosti.
Domnívám se, že jediná správná cesta je, že patříme sami sobě. Jsme schopný, vzdělaný, výjimečně pracovitý, laskavý a krásný lid.
Jsme historicky pevně zakotvený národ ve Střední Evropě se slavnou minulostí.
Buďme hrdí a šťastní, jací jsme a co už jsme dokázali.
Nedovolme už nikdy vlající trenýrky na Pražském hradě jako symbol naší státnosti.
Vytkněme si velké cíle. Pracujme na nich a bojujme za jejich uskutečnění.
Sjednoťme se na společné dílo:
1) Nepřipusťme, aby nás rozdělovaly peníze a cizí zájmy, bojujme s chudobou.
2) Nenechme si vzít naší rozhodovací úlohu, tj. svobodu, nedovolme, aby důležitá
rozhodnutí zase dělal " někdo " za nás!
3) Nedopusťme ohrožení celistvosti naší země, vydrancování naší půdy a zastavění cizími továrnami.
4) Obnovme naše bohatství
5) Poučme se z našich proher minulých i současných, hledejme politiky, kteří chtějí sloužit svému národu a ne lokaje ciziny, nevolme politiky, kteří nejsou vlastenci.
6) Nenechme se korumpovat dotacemi.
7) Hajme naše tradiční hodnoty, rodinu a děti. Respektujme muže, obdivujme ženy a milujme naše matky, babičky, otce a dědy.

Mrzí mě, že plíživě mizí češství, hrdost a vlastenectví, které se dědilo z generace na generaci, kdo to v nás pomalu dusí?

Tu nám omezí zabijačky, tu kyselé okurky, restaurace se předhání v nabídkách různých hamburgerů, pizz či sushi, ale pokud člověk má chuť na pořádnou svíčkovou, tak si může nohy ušoupat.

Milovat tuto zem, být hrdým Čechem začíná být vnímáno především mladou generací jako duševní nemoc a nedostatek inteligence.

Pan profesor Jiří Drahoš je přesně prototypem té nové západní kultury, která nám je indoktrinovaná, dobře a seriozně vypadající, bez názoru, bez emocí, bez duše.

Dnešní svět si vybírá stejné typy politiků, a pokud splňujete podmínky, tj. poslušnost, bezcharakternost a máte hroší kůži, můžete se stát klidně i prezidentem, kterékoliv země na světě. Proto jsem vzpomenul velké postavy naší historie od knížete Rostislava, Karla IV. až po Tomáše Garrigue Masaryka a jejich urputném boji a obraně této země.

Dějiny se opakují, opět nám hrozí doba temna a Miloš Zeman má v záchraně nás všech nezastupitelnou úlohu.

A na závěr použiji název jeho poslední knihy „Dokážeme si vládnout sami“ ještě pořád to záleží pouze na nás!

Robert Vinogradov