Z našeho trhu se tak prý ztrácí zhruba jedna miliarda korun, podle některých pozorovatelů ještě víc. Když jsem se tyto informace dověděl, podivil jsem se, jak může česká vláda tropit takové hlouposti, ale pak jsem si uvědomil, že tím vlastně pomáháme Evropské unii a nejsilnější její ekonomice, která je kotvou stability. 

Vím, že se o německé ekonomice zmiňuji poměrně často, ale přesto považuji za užitečné některá fakta uvádět znovu a v novém kontextu. Zásadní její výhodou je silná zaměstnanost, slušné mzdy a slušné důchody, což udržuje velmi vysokou koupěschopnost obyvatel. V první polovině tohoto roku vzrostlo německé hospodářství o 1,1 % procenta, což by na první pohled nemuselo mnoho znamenat, ale v rozměru německé ekonomiky je to dost velký balík peněz navíc v příjmech státu. A protože německý stát, na rozdíl od českého, usilovně šetří, vznikl jeden z největších přebytků od německého sjednocení. Spolkový stát, spolkové země, města a obce na komunální úrovni získaly o 8,3 miliardy euro víc, než vydaly. Z toho nejvíce vydělaly sociální pokladny. Vytváří to v obyvatelstvu pocit, že dosavadní sociální úroveň bude zachována. 

Základem tohoto růstu je mimořádně velká konkurenceschopnost německé ekonomiky, jejímž viditelným indikátorem je rostoucí export. Ten vzrostl v první polovině tohoto roku o dvě a půl procenta, protože poptávka po německých výrobcích roste po celém světě, od Spojených států přes Blízký východ až po východní Asii. Stejně tak po německých investicích.  

Všechna tato fakta uvádím z toho důvodu, že jsou příkladem toho, jak je každá ekonomika živým celistvým organizmem, kde všechno souvisí se vším. Jestliže například stát udržuje sociální výdaje na přiměřené úrovni, a ve společnosti je tak udržován sociální smír, má to přímé důsledky na ochotu lidí udržovat svou spotřebu na stávající úrovni. Jestliže by německý stát začal okrádat své důchodce jako ten český, projevilo by se to v celé společnosti. Pocítili by to především němečtí podnikatelé, z nichž jistá část je závislá na spotřebě důchodců. Rozdíl mezi českou a německou vládou je totiž v základním filozofickém přístupu k občanům. 

Německá vláda k nim přistupuje jako k nositelům určitých práv, které musí respektovat, nebo dokonce přímo chránit. Mezi těmito právy jsou sociální práva na jednom z předních míst. Česká vláda přistupuje k občanům jako ke zdroji příjmů a neváhá učinit cokoli, aby z nich vyždímala co nejvíc. Musí sice vydávat tzv. mandatorní výdaje, tj. výdaje dané zákonem, ale je připravena je co nejvíc omezit. Hlavně se zaměřuje na ty, kdo se neumí nebo nemohou bránit, proto se o české vládě často říká, že je asociální.