Jako by celý národ žil tím, co se právě děje ve Washingtonu, jak se vyvíjí situace na Ukrajině či v Íránu, nebo jak dopadne diskuse Evropské komise o emisních povolenkách. Média nám nepřímo namlouvají, že s napětím sledujeme čínskou rozpínavost, personální rošády na Úřadu vlády nebo nekonečné bitvy v Poslanecké sněmovně, kde se koalice s opozicí častují nevybíravými výroky.

Jenomže je to jenom iluze.

Když se zeptáte mladých lidí, zjistíte, že mnozí politiku ze svých životů prakticky úplně vytěsnili. Pokud se něčeho chytají, pak jsou to jejich sociální sítě. A jestliže oslovíte lidi středního věku – ať už v lázních, u moře, nebo na lanovce v Rakousku – odpověď bývá podobná: politiku nesledují, zprávy vypínají a rozhodně nemají pocit, že by politici a novináři měli jejich skutečné starosti na prvním místě.

Útěk od politické reality

Diskuse o tom, zda jde o náhodná zjištění, je sice legitimní, ale v zásadě zbytečná. Oponenti jistěže mohou argumentovat návštěvnostmi webů a prodejem periodik. Změní to něco? O tomto výrazném vytěsňování politiky se mnou před časem mluvila dokonce i jedna z tehdejších ministryň. Upozorňovala přitom i na absurdní paradox: zatímco v Česku vyvolává justiční systém v mocných pocit, že si lze „objednat“ i trestní stíhání, běžný občan s minimem prostředků si nemůže dovolit ani advokáta. Proti institucionální mašinerii tak zůstává naprosto bezmocný.

Nemalá část mladá generace žije v obavách a má pocit, že je pro politiky jen přítěží – skupinou, na kterou si vzpomenou pouze v čase voleb. Novináře ani politické elity jejich skutečné problémy a budoucnost nezajímají. Ani se jich neptají, co je jejich snem. Ale lze důvodně pochybovat, že tím snem je škrtící hypotéka na dvacet až třicet let jejich života. A přesto jediné téma, které politická reprezentace dokola omílá, je bytová krize. Tu pak „řeší“ sobě vlastním způsobem: zřizováním dalších zbytečných úřadů a plány na návrat k obecní výstavbě. Není divu, že za stavu trvalých nejistot se nikdo nehrne do zakládání rodiny a porodnost rapidně klesá.

Je vhodné poznamenat, že pamětníci moc dobře vědí, jak žalostně fungovaly socialistické Okresní podniky bytového hospodářství (OPBH). Lze se oprávněně obávat, že by tyto nové obecní byty v rámci následných privatizací nakonec skončily v rukou spřátelených osob, nebo by sloužily samotným lokálním politikům – navíc s výhodným „sociálním“ nájmem.

Právní plevel lidem neslouží

Lidé ve středním věku zase narážejí na to, že jejich každodenní starosti skoro nikoho „nahoře“ nezajímají a žádná strana je nechce koncepčně řešit. Budiž sláva každému, kdo se snaží občanům život zjednodušit. Jenže v právním plevelu, který Parlament ČR tak divoce zalévá, se běžný člověk už nedokáže orientovat, natož aby se v něm vyznal. Státní úředník pak pro lidi není symbolem služby, kterou si platí ze svých daní, ale spíše zdrojem permanentního stresu a ohrožení.

Zrušení televizních a rozhlasových poplatků nebo boj proti nesmyslným emisním povolenkám jsou kroky, které lidem mohou reálně pomoci. Jenže Lisabonská smlouva vytvořila z Evropské unie rigidní aparát, kde je jakákoliv racionální diskuse potlačena způsobem, který až mrazivě připomíná dobu socialismu. A když pak vidíme zmanipulované mladé lidi, kteří si údajně nemohou dovolit ani studium, jak demonstrují za povinné placení veřejnoprávních médií, je jasné, že jde o pouhou frašku. Pro normálního člověka je to pak další důvod, proč se politice – včetně té komunální – obloukem vyhnout.

Články s návrhy na drobná, praktická zlepšení se mohou někomu zdát zbytečné. Nezbývá však než doufat, že si jich nějaký racionální poslanec či senátor všimne. Stačilo by totiž pár legislativních úprav a lidem by se žilo o poznání snáze – zejména ve chvílích, kdy potřebují vyřešit konkrétní osobní problém.

Bez reflexe se nepohneme z místa

Pokud ale začneme ukazovat na konkrétní, drobné nedostatky v zákonech a psát o tom, jak snadno je lze odstranit, usvědčíme politiky z toho, že lidem životy zlepšit mohou. (sic!) A nestálo by je to ani moc času, ani práce. Právě malými, technickými novelami by zákonodárci mohli dokázat, že je starosti občanů opravdu zajímají. Zatím to však vypadá, že se jejich přístup řídí heslem: „Co z toho budu mít?“

„Malý krůček pro člověka...“

Výrok Neila Armstronga při přistání na Měsíci je nadčasový a neplatí jen pro vesmírný program. Psát o právních detailech, které mohou lidem ulehčit život, se dnes může jevit jako naivní snaha.Evoluce pravidel, kterou si sám život vyžaduje, je jedinou skutečnou zbraní proti společenské depresi a skepsi. Ale pokud to vzdáme, zbydou nám v médiích už jen hysterické polemiky. Budeme číst o protestech proti migraci v Londýně, o omezování masa pro dánské důchodce, o protiamerických postojích Španělska nebo o křečích Evropské komise. Ta sama sebe ztotožnila s celou EU a jakoukoliv kritiku okamžitě nálepkuje jako protievropskou.

Tato komise už dávno občanům Evropy neslouží. A naprosto stejný pocit mají mnozí čeští občané ze svých vlastních politiků. Mediální palbou o „velkých tématech“ tato hluboká nedůvěra lidí rozhodně nezmizí.

Psali jsme:

Rudolf Mládek: Závěť sepsat můžete, notáře vám vybere stát

Rudolf Mládek: Potřebujeme revoluci v odpovědnosti. Od státu i od úředníka

Rudolf Mládek: Komunální mandát jako vstupenka do zóny beztrestnosti

Rudolf Mládek: Piráti si už rozdělují ministerská křesla