Těžko hledat nějaké všeobjímající zásady, podle kterých se orientovat při vhození svého hlasu do volební urny. Je snadné najít poněkud povrchní slůvka typu reprezentativní osobnost, uvážlivá, spravedlivá s širokým rozhledem a uznáním ve světě.  Poněkud složitější je odpověď, zda máme takovou osobnost, kdo naplňuje takové požadavky a co se vlastně za těmito slovy skrývá. Nepochybuji, že se v nastávající kampani  politické strany budou snažit přesvědčit voliče, právě o tom jednom jediném, jimi podporovaném budoucím prezidentovi. Věřím, že po klasické předvolební masáži , kdy budou snášeny všechny možné více, či méně, pravdivé argumenty vyhraje nejspíš mediálně úspěšnější kandidát. Nezbývá, než doufat, že to bude také dobrý budoucí prezident. V této chvíli je snad ještě dostatek času na to, abych se před brutální předvolební strkanicí mohl klidě zamyslet nad tím, jaký typ osobnosti vlastně chci volit a jaký rozhodně ne.

1)      Již netoužím zvolit člověka s vysloveně pragmatickým náhledem na svět, ať už patří mezi ekonomické, ekologické, právní, či jiné experty.   Nemyslím si, že vzhledem k pravomocem , které prezident republiky má , je prospěšné takovou osobnost najít. Přiklonil bych se raději k typu filozofa-vizionáře, který ve svých představách do jisté míry může uplatňovat svoje názory na cenu porozumění, přátelství, lepší budoucnosti. Určitě bych nerad zvolil osobu, která začne objíždět okolní státy s tím, že jedinou současnou prioritou je kšeft a z něho vyplývající peníze. Abych nebyl špatně pochopen, jistě, že i tento pragmatický přístup je pro fungování státu nutný a prospěšný, hledal bych jej však u silného premiéra. Prezident by , podle mého názoru, měl být zaměřen trochu jinak. Přece jen mám raději za prezidenta více toho povzbuzujícího filozofa , než kárajícího pragmatika.

2)      Nerad bych zvolil technologa moci, tedy člověka, jehož pouť za prezidentskou funkcí se skládá z postupného pomalého zvyšování svého vlivu ve všech možných mocenských strukturách. Bohužel, často politické strany mohou generovat pouze tento typ lidí a ti jsou nejen zvyklí na další a další hromadění své moci, ale také jsou zavázání kruhům, ze kterých vyšli a kterými byli financováni. Nechce se mi tak mít nestranicky – stranického prezidenta, který je plně svázán svojí cestou vzhůru s těmi všemožnými mecenáši, kteří jej po této cestě tlačili. Nestavím se tím proti lidem, kteří jsou snad v některém svém období života spojeni s komunistickou stranou, ať už se v jejich době jmenovala jakkoli. Problém je vzorec chování, kdy takový člověk tiše a pomalu postupoval stále výše ve strukturách jedné strany díky své loajalitě, názorům a hromadění moci a v určité chvíli na konečné prostě přestoupili na autobus jedoucí opačným směrem, ale dál pokračují nezměněným způsobem práce.