Přijeli (většinou) bez pasu nebo vůbec bez dokumentů. Tam, kam nakonec dorazili, je vítal nápis WILLKOMMEN IN MŰNCHEN! Vítejte v Mnichově! V Ústí na Labem – nebo v Břeclavi – nemohli vidět žádný nápis, vítala je policie tak, že jim, tj. starým i mladým, dětem, ženám i mužům, černou propiskou psala na paže čísla, pod nimiž budou registrováni. Pak byli rozvezeni do detenčních středisek.
Tento termín se začíná používat namísto označení azylový dům. Ono beztak o „azyl“ nejde – nejenže tito uprchlíci tady azyl nechtějí, Česko jim jej ani neposkytuje – pouze je zadržuje, registruje (pravda, obojí jistou dobu trvá – „drží nás tu už dva měsíce“, dovolila si zachytit zoufalý výkřik běžence Česká televize), po dobu zadržování nabízí střechu nad hlavou a živí je. Na oplátku jim odebere telefony a neumožní styk se světem.
Důvod této transakce se dovídáme z místa takřka nejvyššího – od odpovědného ministra. „Oni (ministr vnitra tím míní ty, jimž říká migranti – i když jako „muž zákona“ by měl rozlišovat právní rozdíly mezi migranty, uprchlíky, azylanty atd.) zkrátka porušují zákon. ... snaží se nyní z Maďarska dostat za každou cenu do vytouženého Německa – žádný z nich nedodržuje zákony.“ (To řekl ministr vnitra Milan Chovanec v rozhovoru pro Právo 7. tm. Rozhovor měl titul Nezbytná je ochrana hranic Schengenu.) A dodal: „Oni mají přeci požádat o azyl v první zemi Schengenu ... a vyčkat ukončení azylového řízení.“ Ovšem, napřed zákon, potom život.
V tom vidím celý rozdíl. Buď jste zoufalý/zoufalá lidská osoba a máte dojem, že „vytoužené Německo“ je na dosah, pár hodin jízdy vlakem, nebo jste – úředně - uprchlík/uprchlice, jenž musí být nejprve ze všeho registrován („zachycen“, zadržen a jako možný terorista zbaven prostředků nekontrolované komunikace). Kromě země vytoužené nejste nikde vítán. To je aspoň zákonný český postup.
Jsou však země nevytoužené, kde vás neregistrují, kde na vás čekají nejenom policisté, ale stovky dobrovolníků s nabídkou toho, co ihned potřebujete - napít, najíst, oddechnout, pokud třeba i obléct. Češka, žijící nyní v Rakousku, která zažila jako tříletá v roce 1982 po útěku rodičů z ČSSR uprchlický tábor v rakouském Traiskirchenu, dnes vypravuje: „Na podporu uprchlíků přišlo 1. září na vídeňskou Mariahilferstrasse 20 000 lidí. Nosíme oblečení, potřeby pro miminka, jídlo, vodu na nádraží, k trajektům, do obchodů, které si vyvěsily tabule, že pomoc do skladů přivezou. Sklady jsou plné. ...My v Rakousku čekáme, až nám konečně pošlou už ty uprchlíky z Maďarska, ať se jim po jejich strádání může pomoci.“ Jiná Češka, která vyučuje na vídeňské univerzitě, komentuje: „Celkový počet uprchlíků, kteří překročili hranice České republiky letos v létě, se rovná zhruba počtu těch, o něž se dokázali během jediného večera postarat občané ve Vídni.“
Každý večer mohu v televizi sledovat zprávy o migrační krizi. Dovídám se, kolik uprchlíků zadržela česká policie, a kolik volných míst je pro ně v existujících i připravovaných detenčních střediscích. Až na výjimky (ultrakrátké šoty) se vůbec nedovím, jací jsou ti „uprchlíci“. Co prožívají - nebo spíš co prožili? -, jak a s čím jsou tady (ne)spokojeni, jak vycházejí s personálem, jenž jim má – teoreticky – sloužit. Novináři se jednak nezajímají, nechce se jim patrně popisovat pravděpodobná dramata, ministerstvo jim nedá k návštěvě povolení. Po týdnech naznačovaných nebezpečí (co jiného jsou suchá čísla nově zadržených?) se vnitro rozhodlo k poskytování vlastních informací. Ty budou bezpochyby bez dramatu a zabývat se „ochranou Schengenu“ resp. hrozbou teroristů. Zkrátka: mám být ještě hrdý na tuto zemi, která prokazuje svou malost tím, jak příliš mnoho jejích občanů (a tím i institucí) ztrácí lidský vztah k lidem, kteří jsou jim – nechtěně – vydáni na pospas, byť dočasně?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
