Přijeli (většinou) bez pasu nebo vůbec bez dokumentů. Tam, kam nakonec dorazili, je vítal nápis WILLKOMMEN IN MŰNCHEN! Vítejte v Mnichově! V Ústí na Labem – nebo v Břeclavi – nemohli vidět žádný nápis, vítala je policie tak, že jim, tj. starým i mladým, dětem, ženám i mužům, černou propiskou psala na paže čísla, pod nimiž budou registrováni. Pak byli rozvezeni do detenčních středisek.

Tento termín se začíná používat namísto označení azylový dům. Ono beztak o „azyl“ nejde – nejenže tito uprchlíci tady azyl nechtějí, Česko jim jej ani neposkytuje – pouze je zadržuje, registruje (pravda, obojí jistou dobu trvá – „drží nás tu už dva měsíce“, dovolila si zachytit zoufalý výkřik běžence Česká televize), po dobu zadržování nabízí střechu nad hlavou a živí je. Na oplátku jim odebere telefony a neumožní styk se světem.

Důvod této transakce se dovídáme z místa takřka nejvyššího – od odpovědného ministra. „Oni (ministr vnitra tím míní ty, jimž říká migranti – i když jako „muž zákona“ by měl rozlišovat právní rozdíly mezi migranty, uprchlíky, azylanty atd.) zkrátka porušují zákon. ... snaží se nyní z Maďarska dostat za každou cenu do vytouženého Německa – žádný z nich nedodržuje zákony.“ (To řekl ministr vnitra Milan Chovanec v rozhovoru pro Právo 7. tm. Rozhovor měl titul Nezbytná je ochrana hranic Schengenu.) A dodal: „Oni mají přeci požádat o azyl v první zemi Schengenu ... a vyčkat ukončení azylového řízení.“ Ovšem, napřed zákon, potom život.