Rovněž jeho teatrálně a rok od roku více smutnících stoupenců – havloidů, jak je pro historii trefně označil a zaznamenal ve své knize Radek Velička, se vůbec nemají následující postřehy dotknout. Naopak. Oddanost havloidů absurdnímu pisateli absurdních kusů je obdivuhodná, úctu všech lidí světa zasluhující ať už po dobrém nebo po zlém.

To je také podstata nečistšího humanitarismu, kterým náš český humanitál již zaživa obohatil filozofické a politologické slovníky. Šířit pravdu a lásku bez ohledu na oběti a až do hrdel a statků. Těch osvěcovaných, humanitárně bombardovaných či jinak se pravdolásky štítících osob, skupin, národů, to se ví...

Je ovšem dosud málo známé, že Havel při tvotbě fungující absurdní společnosti vycházel vlastně z Exupéryho. Spisovatel s něžnou duší, pohybující se také většinu tvůrčího života v nerealitě, inspiroval Havla úvodní myšlenkou Vladaře v díle Citadela: „Rozhodl jsem se učinit svůj národ šťastným i proti jeho vůli.“ (A jestli tak mohu učinit prostřednictvím podvodu, lži a nenávisti, taky dobře..., rozvedl dále Václav Havel, což malinko tak jaksi připomíná umírněný islamismus...)