Tereza Spencerová: Bude Miloš Zeman „pionýrem“ Západu i vůči Sýrii?

Při dojednávání vrcholných schůzek mezi USA a Ruskem jde podle všeho hlavně o image. A tak prý o setkání s Putinem stál Barack Obama „pokud by prý bylo možné“, uvedl zprvu New York Times, pak o něj prý požádal Kreml, ale bylo by prý předčasné o setkání mluvit, vzápětí Kreml oznámil, že setkání už bylo opravdu „zkoordinováno“, pak prý Barack Obama přijal Putinovo pozvání k rozhovoru, pak Bílý dům ve snaze uklidnit neokonzervativce prohlásil, že Putin chce jednání, protože je „zoufalý“, mezitím zkritizoval Rusko, že svým vetem ohrožuje legitimitu Rady bezpečnosti OSN, potom zkritizoval ruskou iniciativu kolem Sýrie, že narušuje americkou „smysluplnou“ válku proti Daeši, pak ale připustil, že „průnik zájmů“ existuje, Damašek do toho prohlásil, že „tichá dohoda“ už je beztak dávno dojednaná, pak bývalá zástupkyně prezidentova poradce pro národní bezpečnost Gwenyth Toddová usoudila, že setkání může USA pomoci napravit jejich chybnou politiku v Sýrii, a donedávna ministr obrany Chuck Hagel dodal, že by USA měly v Sýrii s Ruskem spolupracovat, Pentagon ujistil Ukrajinu, že ji neopustí, ani kdyby s Ruskem opravdu začal spolupracovat… Až po několikadenní záplavě slov z obou stran Kreml nakonec dospěl ke kompromisnímu stanovisku: „Setkání se uskuteční po vzájemné domluvě,“ ale vzápětí obvinil Bílý dům, že si vymýšlí, protože o setkání přece požádal Obama…

Ať tak či tak (víc možností stejně není), o víkendu Putin v rozhovoru pro americkou televizi CBS naznačil, o čem bude jeho projev na Valném shromáždění OSN a tím i setkání s Obamou. Zdůraznil, že jeden ze „základních principů současného mezinárodního práva“ spočívá v tom, že lze poskytovat pomoc „výlučně legitimním vládám“, s „jejich souhlasem nebo na jejich žádost“. Rusko tak podle něj v Sýrii postupuje plně legitimně, přičemž z této formulace vyplývá, že Západ nikoli. Oznámil, že se Rusko „pokouší vytvořit jakousi koordinační strukturu“, o čemž prý „osobně informoval prezidenta Turecka, krále Jordánska, Saúdskou Arábii. (…) Naši vojáci jsou ve vzájemném kontaktu a toto téma projednávají. Budeme rádi, když najdeme společnou platformu pro společné kroky proti teroristům.“ (Celý rozhovor má být zveřejněn až po Putinově projevu 29. září).

Faktem je, že si Putin ještě v neděli telefonoval se saúdským králem Salmánem, aby si „vyměnili názory na regionální bezpečnostní otázky, především pak v kontextu hledání cest k urovnání konfliktu v Sýrii“. Pohovořili také o „budování efektivnější mezinárodní spolupráce v boji proti tak zvanému Islámskému státu a jiným teroristickým skupinám“. Krátce předtím totiž byly potvrzeny zprávy o vzniku „společného informačního centra pro boj proti Islámskému státu“ – sídlí v Bagdádu, účastníky jsou Rusko, Sýrie, Írán a Irák, což se silně nelíbí Spojeným státům, které mají Irák za „svůj“. Hlavním účelem nového štábu je „shromažďování, zpracování, sdílení a analýza informací o situaci na Blízkém východě v kontextu boje proti Islámskému státu“, přičemž zpracované informace budou k dispozici generálním štábům zúčastněných zemí. Rusko prý přitom Iráku moderní zbraně dodává, aniž by si při tom „na rozdíl od jiných“ kladlo nějaké politické podmínky…

Rozlišování teroristů

V tom nejspíš spočívá hlavní rozdíl v pohledu na „boj proti Islámskému státu“; zatímco Rusko považuje Daeš a ostatní teroristy za hlavní hrozbu pro další vývoj regionu i vývoj svůj, Západ na půdě OSN odmítá přitvrdit byť i jen rezoluce proti Daeši, a to s vysvětlením, že Islámský stát je de facto jen odnoží Al Kajdy, tato organizace na sankčních seznamech je a to stačí. Je očividné, je nyní Rusko rozhodnuto „setřít“ Západem jen rétoricky udržované rozdíly mezi „extremisty“ a „umírněnými“ rebely v Sýrii. „V západním a arabském (v praxi míněno především v saúdském či katarském) tisku to sice vyvolá pobouření, ale ruskému prezidentovi je jedno, jestli si o něm myslíte, že je šílený nebo prozíravý. Nechce si získávat „srdce a mysli“, přinejmenším těch (Západem podporovaných) syrských rebelů a jejich sponzorů. Spíš se pokouší změnit rovnováhu moci na místě a přitom do západního politického narativu pálit jednu raketu za druhou,“ shrnuje ruskou pozici přední expert na Sýrii Aron Lund.

Jeho analýzu zmatečného západního přístupu k válce v Sýrii a tamním teroristům nepřímo potvrzuje například i britský think-tank Royal United Services Institute (RUSI), který upozorňuje, že pokud ruské jednotky vstoupí do boje v oblasti kolem svých základen v Latákii, nenarazí na Daeš, ale na Al Kajdu, ublíží jí a to je v současnosti „špatná věc“. Al Kajda – oficiálně odpovědná za 11. září -- se totiž v očích západních neokonzervativců mění ve srovnání s Daešem v „přijatelnou“ sílu, s níž by se mělo spolupracovat, jak to ostatně nedávno navrhl i někdejší vrchní velitel okupačních vojsk v Afghánistánu David Petraeus. A třeba nová zpráva amerického velení zvláštních operací (SOCOM) pro změnu zkouší odvést pozornost od Daeše úplně, neboť z dlouhodobého hlediska je prý větší hrozbou Al Kajda, zatímco Daeš je příliš agresivní, aby mohl být z dlouhodobého pohledu úspěšný. Čtyřicetistránková studie přirovnává Al Kajdu k Mao Ce-tungovi a Daeš k Che Guevarovi, a dochází k závěru, že Mao byl mnohem mocnější, a mocnější tedy logicky bude i Al Kajda…

Tradice zavazují

Zajímavá analýza Middle East Eye v této souvislosti poukazuje na strach (konkrétně britské) generality z případné ztráty role policajta při dohledu na utváření světového řádu, role, kterou si přidělila v časech impéria a která se od té doby neustále zmenšuje. Nepochybně lze týž argument vztáhnout i na Francii, která zahájila bombardování Daeše v Sýrii, a to oficiálně „v sebeobraně“, čímž sice Daeši nijak neublížila, ale za to nahrála na smeč ruskému „tažení“ za novým pohledem na válku v Sýrii, v němž je Bašár Asad jediným bojovníkem proti terorismu, který Západ často eufemisticky vydává za „opozici“: „To jsou mi ale spiklenci,“ reagovala na francouzské nálety mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová. „Referendum na Krymu je anexe, ale nálety bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN i (syrské) vlády, jsou sebeobrana. Bylo by dobré dozvědět se něco více o koncepci sebeobrany prostřednictvím náletů na stát, který na nikoho neútočí, a to bez jeho souhlasu a v rozporu s mezinárodním právem. Je jasné, že Islámský stát je hrozbou pro celý svět, ale pánové: čí ruce ho vytvořily?“

A zatímco USA hlásí dalších pětadvacet náletů na pozice Daeše v Sýrii a Iráku, aniž by teroristickému uskupení vznikly (s výjimkou jednoho zničeného auta) nějaké škody, Západ se pokouší chopit iniciativy. Třeba po setkání Johna Kerryho s jeho íránským protějškem Muhammadem Zarífem USA mluví o „nutnosti dosáhnout míru v Sýrii, Jemenu, v celém regionu“, aniž by ovšem bylo jasné, jakou úlohu v této plané teorii USA Íránu vlastně přisuzují – tím spíš v době, kdy íránský generální štáb jakoukoli vojenskou spolupráci s „pokryteckými“ USA vylučuje. EU po jednáních s Teheránem stejně vágně konstatuje, že je „nutné ukončit válku v Sýrii, která způsobila tolik utrpení“, načež Brusel ovšem vyjádřil neuchopitelnou „připravenost spolupracovat s Íránem v rámci snah OSN a vyměňovat si názory na to, jak tomuto konci přispět“. A zadat si nechce ani britský premiér David Cameron: má sice Asada dál za „řezníka“, ale naznačuje, že je třeba „najít způsob, jak (s Ruskem) spolupracovat na porážce Islámského státu“, nejspíš ovšem při uchování dosavadní rozhodující pozice Západu…

PS: Zdá se tedy, že ze západních/evropských zemí se nejdál – po účasti na vojenských přehlídkách v Moskvě a v Pekingu – znovu odváží jen český prezident Miloš Zeman. V rámci Valného shromáždění OSN se má v New Yorku setkat se syrským ministrem zahraničí Valídem Mualímem, takto mužem, který je stále ještě na všech možných západních sankčních seznamech. Sám Mualím přitom schůzku před pár dny oznámil v rozhovoru pro syrskou televizi s tím, že si „Češi uvědomili důležitost dialogu se Sýrií a hledí mít politickou roli při řešení krize a ekonomickou roli v rekonstrukčním procesu“.

Copa na tuto další svébytnou iniciativu Hradu asi tak říkají v Černínském paláci?

PPS. A ke konkrétnímu vojenskému vývoji v Sýrii: Nedaleko Latákie už prý byla postavena ruská základna pro vrtulníky; na letecké základně v Latákii byly vyfoceny ruské Su-24 (Proč se podobné satelitní snímky nemohou objevit i třeba v případě tragédie malajsijského boeingu nad Ukrajinou???); USA mají za to, že počet a typy letadel odpovídají ochraně základen; Sýrie hlásí, že dostala ruské stíhačky; ruská námořní pěchota se prý už u Latákie zapojila do boje s džihádisty, kteří od svých zahraničních sponzorů dostali nové protiletadlové rakety, a ruské stíhačky létají s vypnutými transpondéry; titíž západní sponzoři ale přestali platit syrským džihádistům bojujícím na jihu Sýrie, protože jejich reálné „úspěchy“ musela média nafukovat, aby se o nich vůbec vědělo; libanonský šíitský Hizballáh v Sýrii přechází jen k obranným operacím na vzájemné hranici, ale je připraven být všude tam, kde ho „bude třeba“; ruští důstojníci prý převzali velení nad vojenskými operacemi na východě provincie Aleppo; džihádisté z Džajš al Islám vyhlásili ruským vojákům v Sýrii válku; do východního Středomoří na manévry míří čtyři ruské válečné lodě; Izrael odpověděl dělostřeleckou palbou na raketu, která ze Sýrie přilétla na Izraelem anektované syrské Golanské výšiny; syrská armáda postupuje v Kunejtře; syrská vláda uzavřela příměří s Al Kajdou v oblasti Zabadání u libanonských hranic – Al Kajda si může stáhnout své bojovníky k Idlíbu výměnou za propuštění asi 10 tisíc civilistů, obyvatel dvou vesnic, které držela fakticky jako rukojmí; příměří mělo trvat půl roku, ale už jsou hlášena první narušení; oddíly kurdské YPG se blíží k ovládnutí posledního pohraničního přechodu do Turecka, který má ještě v moci Daeš, přerušily hlavní zásobovací linii džihádistů u Aleppa, desítky tisíc lidí se vracejí do zničeného Kobani a YPG tvrdí, že ať je Asad jakýkoli, pád jeho režimu by byl katastrofa, Putin tvrdí, že „přinejmenším pro teď“ nemá Rusko v úmyslu vstupovat do bojových akcí v Sýrii…

…a v Sýrii jsou vedle těch ruských očekáváni také čínští „vojenští poradci“, ale postoj Číny (a také Íránu) k válce v Sýrii bude tématem samostatného textu.

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.