Dohoda – nebo spíše dvě až tři vzájemně provázané dohody – mezi Ruskem, Izraelem, Íránem a Sýrií o jihozápadě syrského území, o níž se začalo mluvit minulý týden, se v regionu, který tak rád vystupuje svrchovaně a kde se všichni ze všeho nejvíc bojí ztráty tváře, nejspíš ukázala být příliš silnou kávou. Tím lze vysvětlit skutečnost, že poté, co Rusko dosažení dohody oficiálně potvrdilo, začínají zúčastnění ujišťovat, že si rozhodně „nezadali“, natož aby „kapitulovali“. Írán najednou vzkázal, že nedopustí, aby si Izrael užíval bezpečí na úkor bezpečnosti ostatních, Izrael znovu vysílá své stíhačky nad syrsko-libanonskou hranici a najednou prý požaduje úplný odchod Íránu ze Sýrie a nikoli jen z jihozápadu země, Sýrie najednou podmiňuje rozhovory o dané oblasti stažením amerických jednotek ze základny Al Tanf na hranicích s Jordánskem…

Není přitom ale bez zajímavosti, že Moskva k těmto proklamacím mlčí, Izrael si pochvaluje ruský postoj vůči Íránu a jeho vojenské přítomnosti v Sýrii, zatímco Írán sice „chladí“ izraelské nadšení, ale svou budoucí roli v Sýrii vidí jako „poradenskou“ -- ať je tím míněno cokoli, zní to ze všeho nejvíc smířlivě. A Washington problém jihozápadu Sýrie se základnou Al Tanf a oblastí Badíja dokonce spojil sám od sebe, přičemž svůj odsun dobrovolně přihodil jako „pobídku“ k vylepšení smlouvy pro Izrael. Je jisté, že pozici k Sýrii si Donald Trump nechává jako jednu z karet pro chystaný summit s Vladimírem Putinem, ale jeho snaha odejít ze Sýrie není nijak nová. Ministerstvo zahraničí USA sice nad dohodou vyjadřuje „výhrady“, ale už stihlo zařadit na svůj seznam teroristů syrskou frančízu Al Kajdy „pod všemi jejími názvy“; teroristé, kteří až dosud hájili mimo jiné i zájmy Izraele v nárazníkovém pásmu na anektovaných Golanských výšinách, tak ztratili jakékoli hájení a stali se povoleným terčem nejen pro Sýrii, Rusko a Írán či Hizballáh, které amerických seznamů beztak nedbaly, ale i pro západní síly, které v Sýrii v rozporu s mezinárodním právem působí, aby právě „bojovaly proti terorismu“.

V týdnu by se v jordánském Ammánu měli navíc sejít náměstci ministrů zahraničí USA, Ruska a Jordánska, aby o dohodě jednali dál. Jordánskem přitom zrovna „cloumají“ masivní demonstrace, které hrozí svržením vlády, ale po nedávném americkém uznání Jeruzaléma, který má „za Araby“ na starosti právě jordánský panovník, se možná otřásá i trůn nominálně proamerického krále. I to lze považovat za další „impuls“, aby USA, Izrael a Jordánsko, které zcela určitě chce znovu převzít z rukou džihádu svou hranici se Sýrií, naplnění smlouvy o jihozápadě Sýrie urychlily a bez zbytečných požadavků si tak z krku odvázali jeden balvan – koneckonců, z Jordánska, stejně jako z Turecka, se do „nejbližšího světa“, tentokrát Izrael nevyjímaje, mohou mimochodem okamžitě vydat stovky tisíc syrských uprchlíků…

Jinými slovy, dohoda „žije“.

Dohoda stále žije

Dohoda „žije“, protože se hodí všem, nicméně fakticky zůstává stále jen „silně rámcovou“. Podle dostupných informací Rusko se Sýrií a Íránem dál projednává podrobnosti, aby zajistilo, že budou dodržovat své závazky a nezavdají žádnou příčinu k válce s Izraelem. A právě Izrael Rusku neustále předhazuje své obavy, aby se Írán a Hizballáh nevrátily na syrsko-izraelskou hranici, přesněji na demarkační čáru, která byla dohodnuta po arabsko-izraelské válce z roku 1973.