Na internetu se dají snadno najít „parametry“, podle nichž lze prý velmi rychle poznat, zda ta či ona událost, byla skutečná nebo zda šlo o jen o operaci „pod falešnou vlajkou“. Pokus o vojenský převrat v Turecku by většinu podmínek takového hodnocení splňoval, tím spíš, že podle dostupných zpráv měli dvě pučistické stíhačky Erdoganův prezidentský letoun na dohled a přesto nevystřelily… Ale i kdyby byl puč opravdu jen falešnou operací, rozehrává se kolem něj reálná geopolitická hra s možnými dalekosáhlými důsledky. A středobodem slouží Erdoganův někdejší islamistický souputník a dnes hlavní domácí – přesněji exilový -- nepřítel Fathulláh Gülen.

Právě na něj Ankara ukázala snad už hodinu poté, co se do světa rozlétly zprávy o propuknutí puče. Gülen jakákoli obvinění odmítl a naznačil, že celý převrat nechal sehrát sám Recep Erdogan, ale to už se události daly do pohybu. Státní agentura Anadolu připsala organizaci puče plukovníku Muharremu Kösemu, který byl z armády bez cti propuštěn v roce 2006 kvůli vazbám na Gülenovu ilegální organizaci Hizmet. A starosta Ankary a Erdoganův blízký spolupracovník Ibrahim Melih Gokcek dokonce pučisty spojil s loňským sestřelením ruské stíhačky. „Byl to ´paralelní stát´, který zhoršil naše vztahy s Ruskem,“ prohlásil. „Byl to incident, jehož se účastnil jeden pilot z těchto struktur, to vám zaručuji. Byl jedním z účastníků puče. Dosud jsme o tom nahlas nemluvili, ale já, Melih Gokcek, říkám, že naše vztahy zhoršili právě tito zločinci.“ Ministr práce Sulejman Soylu si přisadil a obvinil ze zorganizování puče rovnou Spojené státy: „Jsou za tím. Některé noviny, které tam vycházejí, už několik měsíců v tomto směru vyvíjejí činnost. Dlouhé měsíce zasíláme Spojeným státům žádosti o Gülenovo vydání. USA ho musejí vydat.“ S podobným požadavkem vzápětí před tisícovkami svých rozvášněných příznivců vystoupil i sám Erdogan: „Říkám, že pokud jsme strategickými partnery, pak byste naši žádost měli splnit,“ burácel na Obamovu adresu Erdogan, který má podle všeho v plánu vyzvat rovnou celý Západ, aby do Turecka (kde už bylo za mlčení EU i NATO během 24 hodin uvězněno na šest tisíc „pučistů“, včetně bezmála tří tisíc soudců, čímž prakticky zanikla nezávislá justice) vydal všechny exilové gülenisty. Jak ale podotýká agentura AP s odvoláním na turecké zdroje, oficiální žádost o Gülenovu extradikci Turecko Spojeným státům, ani západním zemím nikdy nepředalo, z čehož by vyplývalo, že mávání Gülenem má aktuálně Erdoganovi znovu zajistit existenci nedostupného, a tím pádem i „trvale použitelného“ obětního beránka pro upevňování své vlastní moci.

Hrátky s Gülenem

Na druhou stranu ale platí, že oficiální žádosti o Gülenovo vydání podle všeho beztak nemají valného smyslu. Islámský duchovní Fathulláh Gülen, kolem něhož se točí mnoho otazníků, uprchl z Turecka v roce 1998, kdy tajná služba začala prověřovat jeho organizaci, která podle Ankary silně infiltrovala bezpečnostní složky státu, armádu a justici. O deset let později získal v USA zelenou kartu, a to prý díky přímluvě některých vysokých činitelů CIA, a usadil se v přepychové rezidenci v pensylvánském Saylorsburgu. Podle pamětí bývalého šéfa turecké tajné služby Gülenova síť mešit a náboženských škol propagujících politický islám výměnou za azyl zajišťuje krytí pro operace CIA v postsovětských republikách Střední Asie. Gülenovy „školy“ jsou zakázány v Uzbekistánu i v Rusku, ale například gruzínská média v souvislosti s nynějším vojenským pučem v Turecku konstatují, že v Gruzii za gülenovské peníze funguje 14 „učebních zařízení“, přičemž v čele jedné z nich, „Gruzínské univerzity“, prý stojí matka někdejšího lídra barevné revoluce, prezidenta a aktuálně gubernátora ukrajinské Oděsy Michaila Saakašviliho.

USA přitom případné Gülenovo vydání „zcela neodmítají“, žádají ale předložení „legitimních důkazů, které by obstály při prošetření“, což je formulace příliš vágní na to, aby byla splnitelná, i kdyby Turecko skutečné důkazy mělo a předložilo. Tím spíš, že se objevují vazby Fathulláha Gülena na potenciální příští americkou prezidentku Hillary Clintonovou…