Tereza Spencerová: Erdogan po puči: Vina padá na USA

18.07.2016 12:24

Pokus o puč v Turecku, ať už byl skutečný nebo sehraný, znovu vysadil agilního a beze sporu charismatického „sultána“ Erdogana do sedla, přinejmenším na čas situaci v zemi „stabilizoval“ a k tomu rozkmital turecké politické azimuty.

Tereza Spencerová: Erdogan po puči: Vina padá na USA
Foto: Archiv
Popisek: Turecký prezident Recep Erdogan

Na internetu se dají snadno najít „parametry“, podle nichž lze prý velmi rychle poznat, zda ta či ona událost, byla skutečná nebo zda šlo o jen o operaci „pod falešnou vlajkou“. Pokus o vojenský převrat v Turecku by většinu podmínek takového hodnocení splňoval, tím spíš, že podle dostupných zpráv měli dvě pučistické stíhačky Erdoganův prezidentský letoun na dohled a přesto nevystřelily… Ale i kdyby byl puč opravdu jen falešnou operací, rozehrává se kolem něj reálná geopolitická hra s možnými dalekosáhlými důsledky. A středobodem slouží Erdoganův někdejší islamistický souputník a dnes hlavní domácí – přesněji exilový -- nepřítel Fathulláh Gülen.

Právě na něj Ankara ukázala snad už hodinu poté, co se do světa rozlétly zprávy o propuknutí puče. Gülen jakákoli obvinění odmítl a naznačil, že celý převrat nechal sehrát sám Recep Erdogan, ale to už se události daly do pohybu. Státní agentura Anadolu připsala organizaci puče plukovníku Muharremu Kösemu, který byl z armády bez cti propuštěn v roce 2006 kvůli vazbám na Gülenovu ilegální organizaci Hizmet. A starosta Ankary a Erdoganův blízký spolupracovník Ibrahim Melih Gokcek dokonce pučisty spojil s loňským sestřelením ruské stíhačky. „Byl to ´paralelní stát´, který zhoršil naše vztahy s Ruskem,“ prohlásil. „Byl to incident, jehož se účastnil jeden pilot z těchto struktur, to vám zaručuji. Byl jedním z účastníků puče. Dosud jsme o tom nahlas nemluvili, ale já, Melih Gokcek, říkám, že naše vztahy zhoršili právě tito zločinci.“ Ministr práce Sulejman Soylu si přisadil a obvinil ze zorganizování puče rovnou Spojené státy: „Jsou za tím. Některé noviny, které tam vycházejí, už několik měsíců v tomto směru vyvíjejí činnost. Dlouhé měsíce zasíláme Spojeným státům žádosti o Gülenovo vydání. USA ho musejí vydat.“ S podobným požadavkem vzápětí před tisícovkami svých rozvášněných příznivců vystoupil i sám Erdogan: „Říkám, že pokud jsme strategickými partnery, pak byste naši žádost měli splnit,“ burácel na Obamovu adresu Erdogan, který má podle všeho v plánu vyzvat rovnou celý Západ, aby do Turecka (kde už bylo za mlčení EU i NATO během 24 hodin uvězněno na šest tisíc „pučistů“, včetně bezmála tří tisíc soudců, čímž prakticky zanikla nezávislá justice) vydal všechny exilové gülenisty. Jak ale podotýká agentura AP s odvoláním na turecké zdroje, oficiální žádost o Gülenovu extradikci Turecko Spojeným státům, ani západním zemím nikdy nepředalo, z čehož by vyplývalo, že mávání Gülenem má aktuálně Erdoganovi znovu zajistit existenci nedostupného, a tím pádem i „trvale použitelného“ obětního beránka pro upevňování své vlastní moci.

Hrátky s Gülenem

Na druhou stranu ale platí, že oficiální žádosti o Gülenovo vydání podle všeho beztak nemají valného smyslu. Islámský duchovní Fathulláh Gülen, kolem něhož se točí mnoho otazníků, uprchl z Turecka v roce 1998, kdy tajná služba začala prověřovat jeho organizaci, která podle Ankary silně infiltrovala bezpečnostní složky státu, armádu a justici. O deset let později získal v USA zelenou kartu, a to prý díky přímluvě některých vysokých činitelů CIA, a usadil se v přepychové rezidenci v pensylvánském Saylorsburgu. Podle pamětí bývalého šéfa turecké tajné služby Gülenova síť mešit a náboženských škol propagujících politický islám výměnou za azyl zajišťuje krytí pro operace CIA v postsovětských republikách Střední Asie. Gülenovy „školy“ jsou zakázány v Uzbekistánu i v Rusku, ale například gruzínská média v souvislosti s nynějším vojenským pučem v Turecku konstatují, že v Gruzii za gülenovské peníze funguje 14 „učebních zařízení“, přičemž v čele jedné z nich, „Gruzínské univerzity“, prý stojí matka někdejšího lídra barevné revoluce, prezidenta a aktuálně gubernátora ukrajinské Oděsy Michaila Saakašviliho.

USA přitom případné Gülenovo vydání „zcela neodmítají“, žádají ale předložení „legitimních důkazů, které by obstály při prošetření“, což je formulace příliš vágní na to, aby byla splnitelná, i kdyby Turecko skutečné důkazy mělo a předložilo. Tím spíš, že se objevují vazby Fathulláha Gülena na potenciální příští americkou prezidentku Hillary Clintonovou…

Ankara aktuálně své tvrzení o Spojených státech v pozadí puče opírá o skutečnost, že část vzbouřenců působila i na letecké základně Incirlik, na níž je dislokováno na půldruhého tisíce příslušníků amerických ozbrojených sil a jejíž turecký velitel byl v neděli za podíl na pokusu o převrat zatčen. Velitel navíc údajně požádal těsně po puči o azyl v USA, ale byl odmítnut. Erdogan a jeho lidé tak očividně vycházejí z předpokladu, že Američané na základně mohli/museli o chystaném puči vědět.

Americký ministr zahraničí John Kerry jakýkoli americký podíl na puči odmítl, přičemž přidal varování, že „veřejné obviňování nebo tvrzení o jakékoli roli USA ve zmařeném pokusu o puč jsou naprosto falešné a škodí bilaterálním vztahům“ mezi oběma zeměmi. A v následném rozhovoru pro CNN dokonce ujišťoval, že Washington, pod který spadá NSA, CIA a bezpočet dalších mocných globálně operujících špionážních organizací, „neměl o chystaném puči žádné zpravodajské informace“. Vzájemné vztahy pak nezlepšil ani Barack Obama, který sice vydal prohlášení na Erdoganovu podporu, ale až ve chvíli, kdy už bylo jasné, že puč bude potlačen…

Lze konstatovat, že image USA na Blízkém východě není obecně „z nejlepších“, a každý regionální politik, který chce (nejen) svému národu ukázat rozhodnost a nezávislost, si už dnes troufne právě Washingtonu „okopávat kotníky“. Recep Erdogan proto slovními výpady proti USA v praxi nedělá nic až tak „regionálně neobvyklého“. Na druhou stranu se ale zdá, že váhává reakce třeba Severoatlantické aliance na pokus o převrat ve své členské zemi může naznačovat, že NATO přemýšlí co dál. Jinými slovy, zda si nominálně „demokratická“ aliance nadále může dovolit luxus zavírat oči nad proměnou Turecka v islámský autoritářský stát, který po puči zvažuje i obnovení trestu smrti. Nebo třeba přemítá o tom, jak vážně své členství v Alianci ještě bere samo Turecko? Není to snad znovu jen „vyděračský krok“, z něhož nevypočitatelný Erdogan bude ochoten ustoupit výměnou za nějaké „dary“ ze Západu? A nebo už se prostě rozhodl, že se sultánem stane do konce letošního roku a po boku cara by mu mohlo být lépe (a basta)?

K Rusku blíže?

Zatímco Erdogan nechává Západ dumat nad svými dalšími kroky, faktem je, že puč přišel krátce po normalizaci vztahů Turecka s Ruskem a v době, kdy více hráčů mění své postoje vůči válce v Sýrii. Turecko vždy hrálo jednu k klíčových rolí v americké blízkovýchodní politice, ale právě v uplynulých několika týdnech z ní zbyly jen trosky. Namátkou: sblížení Ankary s Moskvou v praxi posiluje ruskou pozici v Sýrii, společný pohled Damašku a Ankary na Kurdy hatí „plány B“ na „federalizaci“ (čti balkanizaci) Sýrie, hatí americké plány na trvalou přítomnost NATO v Černém moři, protože bez Turecka a stejně nesouhlasného Bulharska se naplnit nemohou, hatí potenciálně americkou „válku proti Daeši“, protože je silně závislá na letišti v Incirliku… Čerstvá dohoda USA s Ruskem o koordinaci postupu v Sýrii se najednou jeví mnohem méně zajímavá, než jak by pro Washington – pokud by ji neustále neodkládal -- mohla vypadat ještě třeba před měsícem.

Rusko, které mezi autoritářskými režimy na Blízkém východě sbírá body tím, že nementoruje o lidských právech a nevnucuje nikomu „demokracii“, na zprávy o puči reagovalo rovněž zdrženlivě, nicméně některé komentáře konstatují, že považuje Erdogana při vší jeho nevypočitatelnosti za stále uchopitelnějšího než případné generály, kteří by se dostali k moci. Ruský konzervativní ideolog Alexandr Dugin na konferenci přímo v Ankaře den před pučem předpovídal, že vztahy mezi oběma zeměmi se do budoucna ještě sblíží, což je názor, který v ruských médiíchzaznívá i po puči s předpokladem, že Erdogan bude na Spojené státy pohlížet s nedůvěrou.

V každém případě platí, že situace v samotném Turecku se po puči a masovém zatýkání „pučistů“ z řad armády nebo justice (a v případě soudců se vnucuje domněnka, že jejich seznamy musely být sestaveny předem) svým způsobem stabilizuje. Erdogan předloni ve volbách získal 51 procent hlasů, k tomu se nyní v odporu proti pučistům za vládou srotili i sekularisté, kemalisté nebo i krajně pravicoví nacionalisté. Tak masivní podporu nelze jen tak odmávnout. Zatímco John Kerry „poradil“ Erdoganovi, aby puč nevyužíval k posílení své moci, podle MEE už si Erdogan s Putinem telefonoval, získal od něj podporu pro svou „zvolenou vládu“ a dohodl osobní setkání naplánované na počátek srpna.

Ačkoli turecká vláda mezitím do Istanbulu vyslala oddíly speciálních sil, Erdogan vyzval své věrné, aby zůstali v ulicích „hájit stát“ před případným dalším pučem. Lze to ale vnímat spíš jako snahu ukázat, že „lid“ sám potlačí jakýkoli odpor proti vládě: Každý, kdo si nyní troufne nesouhlasit s jeho pokračujícím uzurpováním moci bude snadno označen za pučistu a „ulice“, občas k nerozeznání od Daeše, si to s ním brutálně vyřídí, zatímco armáda už – po dalších čistkách -- coby zdroj případného odporu už nejspíš pro dohlednou budoucnost zůstává mimo hru…

Pokus o puč v Turecku, ať už byl skutečný nebo sehraný, tak znovu vysadil agilního a beze sporu charismatického „sultána“ Erdogana do sedla, přinejmenším na čas situaci v zemi svým způsobem „stabilizoval“, byť to bude stabilita založená na strachu, a k tomu rozkmital turecké politické azimuty. Aktuálně se zdá, že se od Západu začínají odvracet mírně k Východu. Otazníků ale zůstává bezpočet.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Hrdina okamžiku: Starosta Brna-Líšně

19:48 Jiří Paroubek: Hrdina okamžiku: Starosta Brna-Líšně

Tématu odcházení z kandidátky jsem se již v z týdnu věnoval. Jedná se o odstoupení starosty jedné z …