Západní politici se začali houfovat v Teheránu, jakmile byla v půli července ve Vídni dohodnuta smlouva o íránském jaderném programu. V íránské metropoli už pobývali šéfové diplomacií EU, Itálie nebo Francie (byť příjezd Laurenta Fabiuse bolestivě oživil vzpomínky na skandál s dodávkami krve netestované na HIV, s níž se v Íránu nakazilo přes 300 lidí), Berlín hlásí normalizaci vztahů a svého hlavního diplomata tamtéž vyšle v říjnu, takže ho výjimečně předběhne i Lubomír Zaorálek (v čele obchodní delegace), stejně jako třeba rakouský prezident, zatímco Švýcarsko požaduje co nejrychlejší zrušení stávajících sankcí proti Íránu. A ruku na srdce, když se směrem k Teheránu „osmělila“ i Praha, znamená to, že si je jistá, že nedělá nic, s čím by Washington nesouhlasil.
Ironií je, že obchody na obřím íránském trhu by urgentně chtěl spustit i americký byznys, ale kvůli trvajícím US sankcím je ve srovnání s ostatními státy v citelně nevýhodě. Výsledkem tak je třeba delegace amerického automobilového průmyslu, jejíž členové si nejspíš budou muset změnit občanství a jet do Íránu s italskými pasy. Je to ale nutnost založená na zkušenosti. Vnitropolitické střety v americkém establishmentu neslibují, že by sankce proti Íránu mohly být zrušeny v dohledné době, a tak hrozí, že americké koncerny dopadnou jako v Iráku, který sice US armáda dobyla, ale tamní ropný průmysl nejenže z valné části zůstal v iráckých rukou, ale partnerem Bagdádu se mnohem rychleji stali konkurenti z Číny, Ruska, Francie a dalších zemí.
Smlouva o íránském jádru je mezitím v USA dál předmětem ohnivých diskusí a politických čachrů. Izrael, jediná jaderná mocnost na Blízkém východě, spolu se svou lobby vrhl do boje proti smlouvě všechny myslitelné síly, bez ohledu na to, že se tím vzdaluje většinovému názoru amerických Židů (ostatně i těch evropských) a staví se nejen proti Evropě, ale dnes už i proti feudálům z Perského zálivu, proti Asii, tedy vlastně proti „zbytku světa“. Obama se snaží získávat kongresmany na svou stranu pestrou směsicí pozoruhodných argumentů: připomíná například, že není žádná holubice, protože už přece bombardoval celkem sedm zemí, že Írán i nadále zůstane „hnusným“ a že lze přece bombardovat Írán i po ratifikaci dohody. Současně ale odpůrce dohody viní z toho, že jsou to všechno zastánci někdejší Bushovy vylhané agrese proti Iráku. (Jakmile pak Írán na pohrůžky americkým útokem reagoval ujištěním, že jeho postoj vůči „arogantní americké politice“ jaderná smlouva nezmění, vyjádřil Washington nad takovým „antiamerikanismem“ hluboké „znepokojení“.)
Podporu dohodě přitom už vyjádřili tři desítky amerických penzionovaných generálů a admirálů, ve stejném duchu se vyslovila petice podepsaná předními americkými vědci a posléze i bývalí íránští političtí vězni a stovky amerických rabínů. Když pak na počátku srpna na svou funkci rezignoval Gary Samore, šéf jedné z proizraelských lobbyistických skupin bojujících proti dohodě s Íránem, začalo se opatrně mluvit o tom, že smlouva potřebnou dvoutřetinovou většinu v Kongresu přece jen získá, byť Obamův boj s proizraelskou lobby o hlasypokračuje, a to i v jeho Demokratické straně.
Obecně se přitom zdá, že sázka izraelského premiéra Benjamina Netanjahua na izraelskou lobby a otevřený politický i finanční boj proti prezidentovi země, která je největším izraelským sponzorem a ochráncem, nejenže skončí politickou porážkou, ale co víc, porážkou, z níž Izrael – kromě blížícího se předčasného propuštění svého špiona Jonathana Pollarda – nezíská nic, snad kromě zjištění, že síla stále stereotypněji vystupujících lobbyistických skupin typu AIPAC už není co bývala.
A co víc, ukazuje se zároveň, do jaké míry je premiér Netanjahu „pánem“ v samotném Izraeli – podporu smlouvě totiž vyjádřila izraelská armáda, stejně jako bývalá generalita. Netanjahuův ministr obrany Moše Ja´alon sice smlouvu dál odmítá a vyhrožuje pokračujícím zabíjením íránských vědců, nicméně právě názor izraelské armády bude podle všeho pro další vývoj nakonec beztak určující. Tím spíš, že někdejší ministr obrany Ehud Barak ve svých pamětech nově tvrdí, že Netanjahu už byl několikrát rozhodnutý na Írán zaútočit, ale naposledy, v letech 2009 až 2010, ho „zradil“ i sám nynější „jestřáb“ Ja´alon, především však „narazil“ u vrchního armádního velení. Mimochodem, Baraka, který se v knize snaží sám sebe vykreslit v těch nejlepších barvách a zbavit se zodpovědnosti za mnohá politická rozhodnutí, už začala prošetřovat tajná služba kvůli podezření, že ve svých pamětech vyzrazuje státní tajemství.
Britský lakmus
Nicméně, to vše je v zásadě jen problém mezi Izraelem a USA, který se „světa“ nijak zásadně nedotýká, neboť mimo USA vliv Izraele očividně klesá, řekněme na normální úroveň. Rusko už v dohledné době dodá Íránu dlouho slibované (a pod tlakem Západu odkládané) protiraketové systémy S300 a dojednaná je spolupráce v ropné a plynárenské oblasti, Čína v Íránu postaví dvě jaderné elektrárny, mluví se o společných projektech mezi Íránem a Sýrií, investoři z Asie mají zájem o vstup do íránského petrochemického průmyslu, a evropští politici a byznys se nyní to vše pokusí dohnat.
Ze zástupu čerstvých zájemců o íránské „přátelství“ ale přece jen vyčnívají Britové, a to nejen kvůli své minulosti koloniální mocnosti na Blízkém východě, která se podílela třeba na puči v Íránu v roce 1953, ale především kvůli své politice, která je v regionu natolik „koordinovaná“ se Spojenými státy, až si Tony Blair kdysi vysloužil přezdívku „Bushův pudlík“, což lze ovšem směle parafrázovat i pro následující britské premiéry. A pokud už jsou vztahy mezi Británií a Íránem takto zatížené minulostí, bude právě jejich vývoj do značné míry napovídat o tom, jak bude ve finále vypadat celkový obrázek sbližování Západu s Teheránem.
A co tedy víme? Obě země už opětovně otevřely v Teheránu a Londýně svá velvyslanectví, která byla zavřena v roce 2011 poté, co dav lidí protestujících proti západním sankcím napadl a zdemoloval britskou ambasádu v Íránu. Slavnostního otevření – za menších pouličních protestů -- se v Teheránu osobně zúčastnil britský ministr zahraničí Philips Hammond, podle něhož by měla být jaderná smlouva z americké strany formálně schválena někdy v říjnu a sankce proti Íránu měly začít být rušeny nejpozději příští rok v březnu. Proto Británie vyšle ještě před koncem roku do Teheránu „velkou“ obchodní delegaci, byť první „ropná“ jednání provedl už sám Hammond.
Možná nejzajímavější byly ale Hammondovy poznámky po návratu, v nichž zcela bořil zaběhané západní propagandistické mýty o Íránu. Třeba: „Obávám se, že já, stejně jako mnoho lidí v Británii a na Západě, máme v hlavách představu Íránu jako tvrdě teokratické, hluboce náboženské společnosti motivované svou ideologií. Místo toho jsem ale viděl dokonale normální, bující, dynamické, podnikatelské, vzrůstající město rozvíjejícího se světa, které má očividný potenciál. Stačí se jen podívat, abyste to viděli.“ Nebo: „Nemám dojem, že jsou tam obyvatelé spoutáni vládou. Je to živější a dynamičtější místo, než jsem čekal – a mnohem různorodější, než jsem čekal – a z našich setkání jsem získal dojem, že jaderná smlouva a zrušení sankcí vnímají jako příležitost pro otočení nové stránky. To neznamená, že dokážeme vymazat dějiny, obzvláště složité dějiny mezi Británií a Íránem. Znamená to ale, že můžeme nakreslit čáru a jít dál.“
Zvláštní je, že své náhlé nadšení pro Írán se sám Hammond pokusil ještě vylepšit tvrzeními, že se mění i pohled Íránu na Izrael, čímž jako by naznačoval, že z Teheránu už Izraeli nehrozí ani teoretické nebezpečí. Takovou „ztrátu image“ si ovšem íránští konzervativci nemohli nechat líbit, a tak opakovaně konstatovali, že se pozice Teheránu vůči „sionistické entitě“ nemění a že „okupační“ a „uzurpátorský“ režim v Izraeli nikdy neuzná. Vláda prezidenta Hasana Róháního se pak snažila vášně zklidnit ujištěním, že o Izraeli s Hammondem vůbec nejednala, přičemž šéf íránského výboru státní bezpečnosti Alí Šamchání prý Hammondovi jen řekl, že Írán bude razit „vyrovnanou a stabilizující“ politiku v regionu i na mezinárodním poli. A prezident Róhání britskému ministrovi vysvětlil: „Jednající strany v budoucnu seznají, že je pro ně lepší s Íránem být v interakci, než v konfrontaci.“
Ať už Philips Hammond vypouštěl pokusné balónky o Izraeli z jakéhokoli důvodu, zdá se, že i tak se Londýn rozhodl íránofobii odložit ad acta. A právě to je pro další vývoj vztahů Západu s Íránem určující.
Mimochodem, bude zajímavé sledovat vývoj západních postojů k válce v Sýrii. Teherán opakovaně stvrzuje, že na své pomoci Damašku nehodlá nic měnit, a pokud bude chtít přinejmenším Evropa opravdu do Íránu vstoupit a sblížit se s ním, nejspíš nezbude než začít měnit svou politiku podpory Islámského státu a dalším teroristům v Iráku a Sýrii…
PS. Donald Trump, jeden z podivnějších kandidátů na amerického prezidenta -- možná i pod dojmem současných byznys aktivit kolem Íránu -- smlouvu o mezinárodním dohledu nad íránským jaderným programem okomentoval: „Írán bude neuvěřitelně bohatý a neuvěřitelně mocný a Izrael je ve skutečných trablech.“ A podle Netanjahuovy logiky, že právě mezinárodní kontrola umožní Íránu získat jaderné zbraně, hned dodal: „Získají jaderné zbraně. Ovládnou části světa, jakým byste ani nevěřili. A myslím, že to povede k jadernému holocaustu.“
Ale, znovu, to je jen problém vazeb mezi Izraelem, Bílým domem a americkým Kongresem, který je podle letitého bonmotu „Izraelem okupované území“, byť poslední týdny a měsíce naznačují, že i na Capitol Hill se časy (a zájmy) přece jen mění.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
autor: PV
