Náznaky možného politického řešení syrské války, jak se začaly objevovat v půli prosince, nabírají přece jen reálnějších obrysů. Dnes už je jasné, že se v posledním lednovém týdnu v Moskvě sejdou představitelé syrské vlády se zástupci exilové opozice, byť zatím není jasné, kdo z opozičníků do Moskvy konkrétně přijede. Ti, co sedí v Kataru a za katarské peníze poslouchají katarské příkazy, to nejspíš nebudou, ti „saúdští“ nejspíš také ne (byť třiadevadesátiletý saúdský král Abdalláh byl na sklonku uplynulého roku hospitalizován a jeho případný odchod z čela země – po očekávaném tvrdém boji o trůn – může vést i ke změně saúdské politiky, ale sotva by se to stihlo do konce ledna). U těch „tureckých“ a dalších se teprve uvidí. Část istanbulských opozičníků je fakticky prodlouženou rukou syrského Muslimského bratrstva a původně s nimi nechtěl jednat ani Damašek, pro něhož to bylo „Ďábelské bratrstvo“, nicméně ruské sbližování s Tureckem prostřednictvím zemního plynu dokázalo i syrské Muslimské bratry „přesvědčit“ k jednáním, stejně jako syrskou vládu, byť ta prý kývla až poté, co se v Moskvě dozvěděla, že její žádost o další pomoc ve výši tří miliard dolarů není tak automatická, jak se může zdát.

Mezitím se postupně vyjadřují i další hráči. Libanonský Hizballáh Rusku vysvětlil, že setrvání Bašára Asada je „červenou čárou“ s tím, že bez něj žádné řešení konfliktu proti terorismu zosobněného Islámským státem a dalšími džihádistickými frakcemi není možný. Libanonský Al Achbár vysvětluje postoj Hizballáhu čtyřmi body, které v Evropě málokdo chápe, nebo lépe, alespoň zkouší chápat. Bašár Asad se po čtyřech letech války stal symbolem hnutí odporu (proti Západu a Izraeli a jejich regionálním vazalům) a jako takový má obrovskou morální hodnotu. Bašár Asad symbolizuje syrský stát a je lídrem schopným vést úspěšně válku proti teroru. Bašár Asad je symbolem syrské jednoty – nelze ho vnímat z náboženského, sektářského, regionálního či jiného hlediska, a proto bez něj nelze dosáhnout politického řešení. A za čtvrté, jeho postoje vůči americké politice na Blízkém východě i izraelským agresím proti Libanonu či pásmu Gazy z něj činí nejen syrského prezidenta, ale i lídra regionálního „hnutí odporu“. Podle Hizballáhu tak musejí v rámci jednání zůstat zachovány tři body: Bašár Asad v čele státu, který bude navíc s to svobodně určovat svou strategii, a k tomu i uchování syrské armády.

Ještě na předloňských naprosto zbytečných „mírových jednáních“ v Ženevě syrská exilová opozice jako hlavní a snad i jediný bod požadovala Asadovu demisi – a dál žádný „program“ neměla. Nyní už konkláve syrské opozice (v barvách různých států) na jednání v Káhiře prý začalo pracovat na jakémsi svém mírovém plánu, což v zásadě znamená, že akceptuje aktuální ruskou politiku tlaku na spojence i protivníky s cílem přivést je k jednacímu stolu a posunout celý konflikt k nějakému řešení. Samozřejmě, cynikům dál vrtá v hlavě prostá otázka: proč vůbec jednat s exilovou opozicí, která nemá prakticky žádný vliv v Sýrii jako takové, ale budiž. Jde o sponzory, nikoli o sponzorované.

Cesta k řešení by podle Ruska po lednové fázi by měla pokračovat pod hlavičkou OSN a v „ženevském formátu“. Je asi nejdůležitější, že Moskva vývoj kolem Sýrie pravidelně konzultuje s Washingtonem, v Moskvě už slaďoval noty i zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura, a tak není překvapením, že ruskou politiku zničehonic začala podporovat i Evropská unie. A aby to nebylo zamotané málo, Írán oficiálně nabídl podporu nejen Sýrii a Iráku, ale i Libanonu, k tomu by rád viděl „skutečnou roli OSN mezi syrskými pro a protivládními skupinami“, navíc začal s dosavadním regionálním rivalem (a členem NATO) Tureckem pracovat na „společném boji proti terorismu a za územní integritu sousedů“ v oblasti a k tomu pod nosem Saúdů a dalších feudálních diktatur z Perského zálivu provedl masivní námořní manévry. Baracku Obamovi to asi nevadí, protože nevylučuje opětovné otevření americké ambasády v Teheránu a dál mluví o uzavření jaderného sporu s Íránem…

Jistě, vše výše popsané je v „brutální zkratce“ (ještě že jsou tam ty prokliky!), nicméně i z toho vyplývá, že se věci přece jen daly do pohybu a že Západ mění – i když zatím jen opatrně – na syrský konflikt názor. Samozřejmě je tu ale zásadní problém – změna názoru přichází za a) až v době, kdy západní politika vůči Sýrii umožnila na scénu vstoupit Islámskému státu, což je přece jen příliš silné kafe i pro Washington a Brusel. Nebo za b) až v době, kdy fakticky jakákoli „umírněná prozápadní“ ozbrojená protiasadovská opozice zmizela – buď po řadě vojenských nezdarů emigrovala, nebo přešla na stranu džihádu nebo se vrátila do řad syrské armády. Nebo za c) v době, kdy Damašek fakticky ovládá klíčové oblasti kolem hlavního města a celý důležitý pás podél libanonských hranic a při středomořském pobřeží, zatímco Islámský stát s čím dál většími praktickými obtížemi zkouší nastolit stát v pouštních oblastech na druhé straně země, ale vychází mu z toho nefunkční stát (a tak se raději v letošním roce podle francouzských expertů „systematicky“ chystá na Evropu). Nebo za d) až v době, kdy vliv Západu na své vazaly typu Turecka či Saúdů už není tím, co býval, naopak, vazalové už se stavějí proti americkým zájmům, a tak je pro Západ lepší se přidat k něčemu uchopitelnému – nebo se aspoň chytit stébla. Jistě by se našlo i nějaké za e) a za f), ale v každém případě je nejspíš už jasné, že těch 200 tisíc lidí v Sýrii umřít vůbec nemuselo a ty tři miliony nemusely uprchnout a Sýrie nemusela být zničena… (Mimochodem, během nynější války v Sýrii prý bylo už zabito více civilistů než v Británii za druhé světové.) Vnucuje se okřídlený postřeh Abby Ebana, podle něhož státy začínají jednat správně až ve chvíli, kdy vyčerpaly všechny špatné možnosti, ale i na takový optimismus je ještě příliš brzy. Tím spíš, že vzhledem ke zmíněné nicotnosti syrské exilové opozice stále není jasné, k čemu že rozhovory v Moskvě vůbec mohou vést. Islámský „zkrachovalý“ stát, který je aktuálně nejdůležitějším „opozičním hráčem“, přítomen zcela jistě nebude.