Tento týden se obešel bez nějakého toho, jak jste psala minule, „na blind ohmatávání světové scény“ ze strany Donalda J. Trumpa ve smyslu bombardování něčeho a vyhrožování někomu. Kam jsme se prakticky dostali s celým tím korejským problémem, kde KLDR nešetří silnými slovy a USA už tak nějak samozřejmě ke korejskému poloostrovu přisouvají vojenskou techniku? Platí ještě americká víra v to, že Čína to dá nějak do pořádku, když DJT tvrdí, že „čínskému prezidentovi se líbí“? A když vidíte všechny ty kružnice na mapě, které ukazují, kam by KLDR mohla teoreticky dostřelit (ani ne s jadernou střelou), jaké verzi věříte?

Ano, když vynecháme bombardování v Iráku, Sýrii nebo namátkou třeba v Pákistánu a Jemenu, tak v uplynulém týdnu Donald Trump opravdu nikoho nebombardoval, aby si ozkoušel, co všechno si ještě může dovolit. To je v zásadě pravda. A pravda je i to, že ke Korejskému poloostrovu přisouvá – konečně, po dvou týdnech planého vyhrožování – flotilu, která je ale nejaderná. A je taky pravda, že se mu do Jižní Koreje podařilo „usalašit“ zatím alespoň část protiraketového „deštníku“, se kterým USA jako „obchodníci s deštěm“ bloumají po světě a hledají stát, který by si vzal…

Nicméně, je tu dekády trvající americká politika vůči korejské krizi, jak ji v roce 2014 popsala Hillary Clintonová: „Nechceme sjednocený Korejský poloostrov. A současně nechceme, aby Severní Korejci vyvolávali větší problémy, než systém unese.“ Vlastně tím tehdy konstatovala, že sjednocenou Koreu by ovládla beztak už mocná Jižní Korea, které by narostl hřebínek a Washington by tak mohl přijít o svého vazala. Proto si taky Severní Korea sem tam může odpálit nějakou tu raketu, ale nesmí se to vymknout z ruky a z hranic regionu. Už Hillary tenkrát jedním dechem dodala, že Pchjongjang je beztak především „problémem Číny“. Tipnu si, že Čína vidí problém podobně – Kimové svou politikou dokáží trvale zaměstnávat „nepřátele“ z Ameriky i Jižní Koreje, ale přitom nesmějí „přestřelit“. A mám za to, že ani Peking nechce, aby si Soul – na čínském zadním dvorku – začal moc vyskakovat…

Taková shoda mezi Pekingem a Washingtonem dobře fungovala po dekády a nejspíš vyhovovala i dynastii Kimů. Stal se z toho jakýsi rituál: Kim – jedno zda děd či syn – jednou za čas ukázal „vojenské svaly“, následovaly slovní hromy a blesky na půdě OSN a nějaká ta rezoluce, pak „jednání“, na nichž se Severní Korea použití síly „zřekla“ – a výměnou za takový „pozitivní ústupek“ vždy dostala humanitární pomoc v podobě stovek tisíc tun rýže a pohonných hmot… Takhle se to „hrálo“ fakt dlouho a asi bude hrát i dál. Kim odpaluje (občas i funkční) rakety kamsi do moře a fanfarónsky hrozí i samotnému Washingtonu. Trump mu v odpověď taky hrozí vším možným, ale Čína varuje Ameriku, aby „nepřestřelila“ ani ona, a symbolicky včas spouští na vodu svou první letadlovou loď. Půjde Trump jen kvůli nějakému Kimovi do války s Čínou? Jasně, že ne. A tak Washington sice aktuálně hrozí Pchjongjangu sankcemi, současně mu už ale nabízí i rozhovory…

Pokud si totiž odmyslíme plamenná slova z obou stran, neexistuje jediný racionální důvod, proč by svět měl zničehonic a zrovna teď kvůli „Koreji“ čelit okamžité krizi vedoucí až k jaderné válce. Trumpovi po 100 dnech v úřadu ale aktuální politická a mediální hysterie podle všeho vyhovuje. Už pochybným fakeovým útokem na leteckou základnu v Sýrii získal doma tolik žádanou slávu „prezidenta-válečníka“, a nová rázná slova v kombinaci s flotilou kolem Korejského poloostrova mu pomáhají tu image ještě vylepšovat.