ednoduchá odpověď: Obě jsou to teroristické organizace a u jejich zrodu stály USA, ať už kdysi v Afghánistánu nebo  později v Iráku. Daeš má ale svou konkrétní „adresu“ v místě svého „chalífátu“, který se ještě stále formálně váže s k oblasti mezi syrskou Rakká a iráckým Mosulem, zatímco Al Kajdu lze najít jako by všude a nikde. A právě tento rozdíl má kořeny v ideologii – zatímco Al Kajda chce islámský svět zbavit korupčního vlivu „křesťanských křižáků“ a teprve poté nastolit jednotný systém „státní správy“, která by celý muslimský svět sjednotila pod praporem islámu (nebo Al Kajdy), Daeš postupuje přesně obráceně. Nejprve utvořil jakýsi „chalífát“, vyzval muslimy k loajalitě vůči nové entitě v čele se samozvaným chalífou Abú Bakrem Bagdádím a teprve poté vyrazil do boje „proti všem“, přičemž sjednocení všech muslimů má na programu až na konci této „cesty“. Jinými slovy, platí, že Al Kajda zatím nikdy neusilovala o státnost, po dekády za svým cílem kráčela, aniž by nutila obyvatele různých oblastí k poslušnosti, dávala přednost „politické práci“ a „přesvědčování“, ale ve skutečnosti je rozdíl mezi oběma skupinami v zásadě jen v načasování postupu.

Tento rozdíl je přitom pro obě strany natolik důležitý, že vedl i k jejich konfliktu. Syrská frančíza Al Kajdy zvaná zprvu Fronta an Nusrá byla původně jakousi divizí „Islámského státu v Iráku“, která od své „mateřské“ organizace získávala při postupu Sýrií nejen veškeré finance, ale i zbraně a bojovou sílu. Úspěch Fronty an Nusrá v Sýrii byl ale takový, že její lídr Abú Muhammad Džulání vypověděl posléze poslušnost striktnímu Bagdádímu a připojil se k „volnější“ Al Kajdě. Mezi oběma skupinami propuklo otevřené nepřátelství, které se ale ze slovních přestřelek a vzájemného obviňování z hereze jen málokdy proměnilo ve skutečný „bratrovražedný“ boj. Saúdský klerik Abdalláh Muhajsíní se už v roce 2014 pokusil oba tábory usmířit a spojit v jedinou „pěst islámu“, nicméně Daeš tehdy jeho iniciativu odmítl, neboť Muhajsíního plán nerozlišoval mezi stoupenci „chalífátu“ a „opozicí“, což byl vlastně kdokoli, kdo odmítl poslušnost Bagdádímu. Daeš vzápětí ukázal světu, že jej hodlá ovládnout prostřednictvím brutálního násilí, což pro změnu u Al Kajdy měli za poškozování „dobrého jména“ džihádu. Daeš se svou lehce srozumitelnou ideologií totální poroby, násilí a strachu – o dokonale propagandistické mašinérii nemluvě -- získal nad syrskou Al Kajdou navrch, a ta dnes, po několikeré změně názvu, už není ani na americkém seznamu teroristických skupin, byť na Džuláního hlavu byla v květnu vypsána americká odměna deseti milionů dolarů.

Za této situace se znovu objevují spekulace o možném spojení Daeše s Al Kajdou, což by zvýšilo hrozbu teroristických útoků po celém světě. Nicméně, spolupráce by dávala smysl především ve chvíli, kdy by oběma skupinám hrozilo zničení, a to především v Iráku a Sýrii. A dokud se USA s Ruskem v tomto směru nedohodnou na plné koordinaci, budou mít Daeš a Al Kajda v obou zemích k porážce daleko. Současně navíc stále platí, že postavení Daeše nutně nemusí být tak „tragické“, aby se musel „snížit“ k Al Kajdě – zatímco irácké, kurdské a americké oddíly dál postupují při osvobozování Mosulu, Daeš aktivizuje svou činnost v iráckých provinciích Anbár, Dijála nebo Saláheddín. V Sýrii se i po očekávané ztrátě Rakká mohou jeho síly přesunout do oblasti Dejrizoru a syrsko-irácké hranice… Je zřejmé, že hlavní bašty „chalífátu“ Daeše – v Mosulu a Rakká -- budou v dohledné době zničeny a mírně možná může po Trumpově rijádské výzvě klesnout i „sponzoring“ džihádu z Perského zálivu, ale oddíly těch ideologicky „nejkovanějších“ teroristů se podle všeho přesunou jen do sousedních oblastí, a k tomu jim „zbudou“ různě v různé míře úspěšné filiálky například v Afghánistánu, Egyptě, Nigérii, Libyi, Somálsku, Pákistánu, na Filipínách, které ideji „chalífátu“ zajistí přežití …