V rámci „nepříliš funkční“ dohody mezi EU a Ankarou a bez ohledu na četné protesty nebo nesouhlas Vysokého úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR) zamířili z Řecka do Turecka první „nelegální“ uprchlíci a další, už prý „legální“, začali z Turecka přijíždět do EU. Hned po prvním dnu se tento „lidský barter“ ale zadrhl a v samotném Turecku rostou obavy. Nikoli však kvůli uprchlíkům, s nimiž se Ankara umí brutálně vypořádat, ať už zabíjením nebo násilnou deportací, nýbrž kvůli zvěstem, podle nichž USA chystají v Turecku „změnu režimu“.
Dva bývalí američtí ambasadoři v Turecku, Mort Abramowitz a Eric Edelman, například před pár dny ve Washington Post vyzvali tureckého prezidenta Recepa Erdogana, aby svou radikální politiku buď reformoval, nebo aby rezignoval. Už předloni přitom psali o nutné „změně režimu“ v Turecku a vyzývali Baracka Obamu, aby tureckou vládu svrhl. Další neokonzevativec a někdejší vysoký představitel Pentagonu Michael Rubin se pak na stránkách Newsweeku rovnou ptá, zda se v Turecku bude konat převrat, přičemž konstatuje, že pokud se tak opravdu stane, bude americká administrativa s novou pučistickou vládou spolupracovat.
Mezitím byl v USA zatčen obchodník Reza Zarrab, který vlastní pasy Íránu, Turecka a Ázerbajdžánu. Podle některých spekulací tento krok Washingtonu v mnohém připomíná „tažení“ proti ukrajinskému oligarchovi Dmytro Firtašovi, který měl blízko ke svrženému prezidentu Janukovyčovi. Zarrab prý nyní může popsat Spojeným státům tajné obchody mezi Erdoganem a zeměmi jako například Írán a poskytnout jim tak další páku a možná i záminku k něčemu tvrdšímu.
Klid nevládne ani ve vztazích mezi Ankarou a Evropou. Nejprve Recepa Erdogana silně rozdráždilo krátké satirické video odvysílané v německé televizi, a posléze i přítomnost několika evropských diplomatů na soudním přelíčení s redaktory dnes už násilně „znárodněného“ deníku Zaman. Britský konzul si v soudní síni dokonce pořídil selfie… Evropa svůj postup hájí a postavily se za ni i Spojené státy – nejenže západní diplomatickou aktivitu v Turecku podpořily, ale navíc i demonstrativně z Turecka „z bezpečnostních důvodů“ stáhly rodiny svých vojáků sloužících na diplomatických postech nebo základnách.
Ačkoli Berlín, který je z hlediska „uprchlické dohody“ na Turecku plně závislý, první protesty Ankary kvůli satiře ustál, na podruhé už ustoupil a v rámci očividné cenzury z webu televize ZDF nechal „zmizet“ báseň kritizující tureckou politiku vůči Kurdům a křesťanům.
Bez ohledu na toto "cenzurní vyměknutí" jednoho z lídrů demokratické Evropy je zřejmé, že západní tlak na Erdogana sílí. A s ním nutně vznikají fámy, které nelze jen tak snadno odmávnout, natož věrohodně popřít. I tak prezident Erdogan tvrdí, že ho například Zarrabovo zatčení „neznepokojuje“, slibuje pohnat před soud každého, kdo ho urazí, zatímco turecký generální štáb, v uplynulých letech „očištěný“ od všech potenciálně nespolehlivých „kádrů“, pocítil potřebu vydat pozoruhodné prohlášení, jímž možnost vojenského převratu popřel: „Disciplína, naprostá poslušnost a jednotný systém velení je tureckým ozbrojeným silám vlastní. Není možné, aby nastaly nějaké ústupky vůči jakémukoli ilegálnímu nebo nesystémovému řetězci velení v rámci hierarchie establishmentu.“ Důležité konstatování v době, kdy prezident Erdogan veřejně oznamuje, že nechce být jen formálním vrchním velitelem ozbrojených z titulu své funkce, ale velitelem armády skutečným.
Nekontrolovatelný Erdogan
V takto nastavených mantinelech se Recep Erdogan vydal na čtyřdenní cestu do USA, jejíž výsledky mohou mít zásadní dopady na tureckou vnitropolitickou situaci, stejně jako na blízkovýchodní krizi. Vše se přitom zkomplikovalo nejen na samém počátku návštěvy, kdy Erdoganova ochranka napadla ve Washingtonu prokurdské aktivisty i novináře, ale vlastně už mnohem dříve. Barack Obama totiž dopředu odmítl Erdoganovo pozvání na slavnostní otevření nové mešity v Marylandu a dlouho se spekulovalo, zda se s tureckým prezidentem vůbec setká. Nakonec se tak sice stalo, ale pouze ve formátu „neformální“ schůzky, která trvala pouhých deset minut, načež americký prezident sice připustil význam Turecka coby spojence USA, vyjádřil ale „znepokojení“ nad Erdoganovými útoky proti médiím i demokracii jako takové. Erdogan vzápětí prohlásil, že ho taková slova pronášená „v jeho nepřítomnosti“ urážejí, protože se jinak s Obamou baví „o mnohem důležitějších věcech než je svoboda tisku“.
Faktem je, že rozpory mezi USA a Tureckem jsou zásadní. Namátkou: Ankara dál podporuje teroristické skupiny v Sýrii a odmítá se připojit k americkým operacím proti Daeši v Iráku. Kurdy z Turecka, Iráku i Sýrie považuje jedním šmahem za teroristy a těm tureckým hrozí, že je zbaví občanství, zatímco Washington přinejmenším ty irácké a syrské považuje za spojence. Ankara nijak nejásá nad syrským mírovým procesem, který řídí USA spolu s Ruskem. Jinými slovy, zájmy a priority USA a Turecka v regionu se rozcházejí, přičemž Recep Erdogan dál usiluje o proměnu své země v lídra oblasti, který bude natolik mocný, že si své spojence – včetně USA – bude vybírat sám a ne naopak. A ve jménu tohoto cíle razí nezávislou politiku, pro stát NATO vlastně prakticky nemyslitelnou: usiluje o plné členství v (čínsko-ruské) Šanghajské organizaci pro spolupráci, málem koupil protiletecké raketové systémy z Číny a nikoli z NATO, dramaticky prohlubuje vazby s Íránem, který svou politiku v regionu do značné míry koordinuje s Ruskem a mohl by se stát i prostředníkem při opětovné normalizaci vztahů mezi Ankarou a Moskvou…
To vše dohromady jasně vysvětluje změnu Obamova názoru – zatímco ještě v roce 2010 v Erdoganovi viděl „umírněného muslimského lídra, který je s to být mostem mezi Východem a Západem“, dnes ho má za „neúspěšného a za autoritáře“. Nutné je ovšem dodat, že Erdogan je sice autoritář, který odmítá západní „lekce z demokracie“, ale se svým charismatem byl do čela země zvolen demokraticky a opírá se prakticky o polovinu z bezmála 75 milionů obyvatel Turecka. Prosté démonizování Erdogana přitom navíc nezmění nic na tom, že turecké zájmy na severu Sýrie mohou být v současném multipolárním světě stejně legitimní, jako americké v Mexiku nebo ruské na Ukrajině. Otázkou samozřejmě zůstává, zda velmoci Erdogana i s jeho plány a sny přiberou jako sobě rovného.
Turecký deník Sabah vnímá postoje Západu exaltovaným prizmatem Ankary: „Největší hrozbou americkým zájmům dnes už není komunismus. Jsou jí lídři jako Erdogan, který upřednostňuje nezávislost své země, naslouchá ve světě jiným, jako muslimům, uprchlíkům nebo chudým, a troufá si postavit se elitám Spojených států nebo mocným lobbyistům. Metody, které byly kdysi používány proti komunismu, jsou nyní používány proti vůdcům jako je Erdogan. S každým dnem, kdy se jim nepodařilo se ho zbavit, svůj tlak zesilují a otevřeně žádají změnu režimu nebo vojenský puč.“
Takže: Hrozí Turecku, členskému státu NATO, „změna režimu“, nebo ne?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
