Viník byl „určen“ a zdál se být nezpochybnitelný: libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Z palcových titulků v novinách a přesvědčivých televizních reportáží jasně vyplývalo, že západní vyšetřování bylo objektivní, spravedlivé, založené na faktech a důkazech a libyjskou vinu prokázalo nad veškerou pochybnost.  

„U Alláha, jsem nevinný!“

Vyšetřování se opíralo o úlomek časovače bomby zabalený ve zbytcích oděvu pocházejícího podle visaček z Malty a prodavač z maltského obchodu ve svém někdejším zákazníkovi jasně identifikoval Libyjce Abdala Basata Muhammada Midžrahího, bývalého šéfa bezpečnosti libyjských státních aerolinií. Ten prý pak s bombou v kufříku nastoupil na Maltě na linku do Frankfurtu, odtud do Londýna, tam se výbušnina dostala na palubu PanAm a dál už je tragédie známá.

Jenže… Čím více oficiální úřady odhalovaly své karty, tím víc sílilo podezření, že hrají falešně. Otazníků totiž jen přibývalo. Detektivové například už pouhý týden po tragédii oznámili, že nálož byla ukryta v kazetovém magnetofonu, byť ve skutečnosti trvalo měsíce, než experti trosky letadla poskládali dohromady tak, aby byli s to udělat si vůbec nějaký obrázek. Pokud už věděli, že to byla bomba a potřebovali především zjistit, kdo ji tam umístil, proč se skládáním letadla tak zdržovali? Odpověď nepřišla ani na řadu dalších sporných otázek, mezi nimi ani na tu, jak bylo možné, že po důkladném prohledání každé pídě rozsáhlého místa dopadu letadla, se klíčový důkaz – úlomek časovače bomby – našel až o několik měsíců později a navíc v lese několik kilometrů daleko. Nebo proč vyšetřovatelé svému korunnímu svědkovi, maltskému obchodníkovi s oděvy Tonymu Gaucimu, nejdříve ukázali Midžráhího fotografii, a Malťan teprve poté zvolal: „Jsem si jistý, je to on!“ Nebo proč vyšetřovatelům trvalo tři roky oficiálně ukázat prstem na Libyi, když se v mezidobí k zodpovědnosti za atentát přihlásily nejrůznější teroristické skupiny, mezi nimi například Islámský džihád, málo známí Strážci islámské revoluce, ale dokonce i irská protestantská Ulsterská obranná liga. Dva roky před atentátem nad Lockerbie útokem na americká a izraelská letadla navíc pohrozila také Lidová fronta osvobození Palestiny -- Revoluční vedení (PFLP-GC), nicméně její předák Ahmad Džibríl po atentátu jakoukoli účast pro změnu popřel.

Podivné bylo i to, že Ray Manly, bývalý člen bezpečnostní služby na londýnském letišti Heathrow, v roce 2001 pod přísahou vypověděl, že hned po atentátu informoval policii o tom, že noc před explozí se kdosi vloupal do zavazadlových skladů společnosti PanAm. Policie se ale nezjevila, posléze tuto informaci vůbec nezařadila do spisu a soustředila se dál na svou „maltskou stopu“. Okolnosti vyšetřování byly podezřelé i dr. Jimu Swiremu, jehož dcera Flora v troskách letadla zahynula. Očividně mu nestačilo, že byla za viníka označena Libye. Chtěl – a vlastně dodnes chce -- znát pravdu. Dopisem v roce 2009 požádal skotskou prokuraturu o vysvětlení, proč přes dvanáct let tajila vloupání do prostorů PanAm na letišti Heathrow, ale odpovědi se mu nedostalo.

Rok 2009 byl ale jinak pro celou kauzu přelomový. Právě tehdy se například provalilo, že Tony Gauci a další klíčoví svědci dostali od Spojených států za účast při procesu celkem tři miliony dolarů. Gauci už v té době žil v Austrálii a na radu svých právníků novinářské dotazy odmítal. O tajném uplácení svědků se ale „v zasvěcených kruzích“ vědělo prý už v roce 2007, kdy skotská soudní komise rozhodla, že v Midžrahího případě mohlo dojít k porušení zákonů a umožnila mu odvolání. Komise prý tehdy ale „nedokázala zjistit“, kolik peněz přesně Tony Gauci a jeho rodina dostali. Dnes se už ale považuje za prokázané, že Tony Gauci od amerického ministerstva spravedlnosti dostal dva miliony dolarů za poskytnutí klíčového svědectví ohledně oděvů podezřelého a další milion dostal jeho bratr Paul Gauci, který sice u soudu nesvědčil, ale jeho role byla důležitá při identifikaci oblečení a při „podpoře odhodlání svého bratra“. K oběma platbám vyzvala americkou stranu skotská policie, která atentát nad Lockerbie vyšetřovala.