Samotné hlasování dlouho vyvolávalo spíš rozpaky – množily se otázky, proč má Bašár Asad bazírováním na volbách obecně za potřebí „provokovat“ Západ (slovy francouzského premiéra) upevňováním své moci, a tak se množily spekulace, že vypsání voleb v dubnu mělo posloužit jen jako jakýsi vyjednávací prostředek – Damašek nabídne, že volby, které za válečného stavu ani nejsou nijak zásadně nezbytné, odloží na pozdější termín výměnou za nějaký ústupek protistrany. Konání voleb tak jasně naznačuje, že pokud byly tyto spekulace pravdivé, nejspíš nebyla „protihodnota“ shledána dostatečně cennou, nebo nebyla předložena vůbec, což při pohledu na triumfy syrské armády na bojišti zase není nic až tak překvapivého. Co by kdo mohl Asadovi (a hlavně jeho spojencům) asi tak nabídnout, když všechny trumfy v rukou drží Damašek (a hlavně jeho spojenci)?

Ve finále se tak ve středu hlasovat bude, a to přesně podle termínů určených syrskou ústavou, což pro změnu Bašáru Asadovi a jeho vládě umožňuje nabídnout pohled na to, že syrský stát řádně funguje i ve válečných podmínkách. I díky tomu, mimochodem, by Bašár Asad podle svých slov jednou rád vešel do učebnic dějepisu jako spasitel Sýrie. A nebude v tom sám, do boje o pouhých 250 parlamentních křesel půjde bezmála 12 tisíc kandidátů, mezi nimiž je i řada významných syrských byznysmenů, což značí, že lidé, kteří fakticky rozhodují o každodenním chodu státu v různých oblastech, ve své většině stojí na straně režimu a neuviděli v něm potápějící se loď vhodnou k opuštění.

Mimochodem, spolu s Asadem to „dál táhnou“ mocné sunnitské podnikatelské klany z Aleppa, Damašku, Homsu i Hamá, byť občas probleskují zvěsti, že některé využívají válečné ekonomiky ke hře na obě strany. Nicméně, podle všeho platí, že Asadova pozice je mnohem pevnější, než jak se jeví ve stále přetrvávajícím podání některých západních mainstreamových titulů. Naopak, tady v Damašku se tak nějak počítá s tím, že se do vlasti – jakmile to situace dovolí a za stejných podmínek jako před válkou – vrátí i bohatí byznysmeni, kteří kontakty a obchody se Sýrií udržují z dočasných exilů v Egyptě či jiných zemích. Ani oni podle všeho své vazby s režimem, bez ohledu na emigraci, nezpřetrhali.

Svou roli v těchto vazbách zcela jistě sehrává skutečnost, že ozbrojený sunnitský džihád či různí lokální warlordi jsou pro velký byznys nebezpečnější, než vláda, na kterou si ostatně i sunnitské elity během dekád vlády Asadů více méně zvykli. I proto sunnitské špičky pomáhaly a pomáhají straně Baas nejen organizováním různých provládních milicí, ale třebas prý i pašováním valut, zbraní nebo kriticky důležitých druhů zboží. Pokračující pokusy různých opozičních skupin o prohloubení sektářských sporů tak často vycházejí jen z jakési setrvačnosti, byť je očividné, že žádná totální harmonie nepanuje ani v řadách „Asadových“ alávitů.