Náznaků, že se „něco děje“, přinesly uplynulé dny hodně. Třeba Amnesty International sice se šestiletým zpožděním, ale přesto dospěla k závěru, že někteří „umírnění rebelové“, které USA v syrském konfliktu podporují, běžně mučí, unášejí civilisty a obecně páchají válečné zločiny.
Syrská exilová opozice je stále rozhádanější a ta Saúdy sponzorovaná, která při posledním kole jednání v Ženevě bouchla dveřmi, je „zničehonic“ připravena k rozhovorům se syrskou vládou.
Francouzský prezident Francois Hollande „zničehonic“, rovněž po šesti letech, uznal, že al-Káida je nepřítel, proti němuž je třeba bojovat, byť ještě v roce 2012 si Paříž pochvalovala, že syrská frančíza al-Káidy, Fronta an-Nusrá, „odvádí dobrou práci“.
Americký ministr zahraničí John Kerry nejenže už má al-Káidu „zničehonic“ rovněž za nepřítele, ale nově dokonce připouští, že za teroristy lze považovat i další, až dosud Západem hájené, teroristické skupiny jako třeba jsou Ahrár aš-Šám nebo Islámská armáda.
Ankara se adaptuje na nové podmínky
A Turecko oznámilo, že je připravené normalizovat vztahy se Sýrií, byť se zdá, že tento krok nebyl učiněn „zničehonic“, ale spíše pod tlakem událostí -- ruské letectvo vlnou náletů otevřelo syrské armádě a jejím spojencům cestu k obklíčení džihádistů ve východním Aleppu a přerušení jejich zásobovacích tras vedoucích do Turecka, což pro Ankaru a její „prodloužené ruce“ v syrském konfliktu fakticky znamená „game over“. Tím spíš, když k tomu Pentagon upřesnil, že ve východním Aleppu bojuje převážně Fronta an-Nusrá, na niž se dohody o příměří nevztahují, a tak ji Rusko a Sýrie mohou bombardovat dál… Proti Turecku si přisadila i Human Rights Watch, mimochodem, jedna z nejméně transparentních amerických organizací známá svým napojením na ministerstvo zahraničí – podle HRW Ankara brání nezávislému vyšetření svých vojenských operací v kurdských oblastech na jihovýchodě země.
Ankara, která podle některých tureckých komentářů ve skutečnosti politiku vůči Sýrii nemění, jen „resetuje“ a adaptuje na nové podmínky, se následně prohlášení o normalizaci vztahů se Sýrií jako by sama zalekla a připomněla, že konflikt v Sýrii bude trvat, dokud bude Bašár Asad u moci, nicméně i taková formulace už je na hony vzdálená tradiční mantře „Asad must go!“ Některé turecké zdroje připouštějí, že ačkoli nevraživost vůči syrskému režimu přetrvává, přetrvávají i neoficiální kontakty tajných služeb obou zemí a novou spojnicí může být společný – tedy odmítavý -- pohled na autonomii syrských Kurdů na severovýchodě Sýrie.
Sám Asad vzápětí v rozhovoru pro americkou televizi NBC zdůraznil, že Rusko s ním o jeho odchodu z čela státu nehovoří, a zadoufal, že ho dějiny budou jednou vnímat jako muže, který ubránil svůj stát před terorismem. V každém případě rusko-turecká jednání pokračují, přičemž Rusko prý normalizaci vztahů s Tureckem podmiňuje ukončením podpory teroristům a vydáním všech teroristů z Kavkazu, kteří se aktuálně pohybují na tureckém území; příslušný seznam prý byl Ankaře už předán.
Kerryho cesta do Moskvy a nabídka spolupráce
A mezitím John Kerry -- už podruhé v letošním roce a krátce po ostře protiruském summitu NATO – přiletěl do Moskvy, aby bez ohledu na pochybnosti a neshody uvnitř Obamovy administrativy Rusku nabídl spolupráci v Sýrii. O obsahu jeho jednání s kolegou Sergejem Lavrovem i samotným Vladimirem Putinem se, jako i v předchozích případech americko-ruských kontaktů na nejvyšší úrovni, znovu mlčí, nicméně Washington Post dopředu avízoval, že nové návrhy Obamy administrativy mohou „otevřít prostor pro hlubokou spolupráci mezi ozbrojenými silami a zpravodajskými službami USA a Ruska a koordinaci náletů amerických a ruských letadel na syrské rebely považované za teroristy“. Koordinaci akcí už dříve nabízelo Rusko, Washington pokaždé odmítl, nově ale prý přichází i s návrhem na společné velitelské středisko, které by společné nálety mělo řídit. Výměnou za to by Rusko mělo přimět syrské letectvo upustit od bojových akcí „ve značných oblastech“ a soustředit se na humanitární a civilní operace.
Kerryho cesta do Moskvy a nabídka spolupráce může být dalším Putinovým diplomatickým triumfem v syrské válce, ale není zatím jasné, jak Moskva na americké návrhy vůbec zareaguje, čili zda kývne na prosazování amerických zájmů v Sýrii. Část amerického establishmentu přitom upozorňuje, že Kerryho „poraženecké“ námluvy jsou přímým důsledkem ruských náletů na dva výcvikové tábory rebelů sponzorovaných Spojenými státy, přičemž prý ruské letectvo velmi dobře vědělo, že neútočí na pozice Daeše. A co víc, spolupráce s Ruskem bude ve finále znamenat, že se USA oficiálně zříkají svého leitmotivu, jímž bylo svržení Bašára Asada. A s tím souvisí i klíčová otázka: Pokud bude Asad moci zůstat, jak Obamova administrativa obhájí ty miliardy vynaložené na jeho svržení? „Mám za to, že Kerryho cesta jen odráží zmatení americké politiky vůči Rusku,“ cituje Reuter´s Heather Conleyovou z Center for Strategic and International Studies. „Vyžaduje to hodně politického kapitálu, vyslat ministra zahraničí na cestu, aniž by kdokoli měl jasnou představu, čeho má vlastně dosáhnout.“
Ať tak či tak, „Asad musí jít“ už nezní tak hlasitě a USA, Francie a Turecko mění své postoje k syrské válce. Samy o sobě jsou to možná zatím jen kosmetické změny bez většího praktického dopadu, dohromady ale nabízejí pohled na zcela nově se utvářející obrázek syrského konfliktu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
