Přistoupení České republiky se chystá již několik let, avšak toto téma zůstávalo dlouho mimo pozornost širší veřejnosti. Není na tom nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu líbivě znějící název i skutečnost, že vláda ratifikaci od začátku prezentuje spíše jako symbolický akt, který vlastně mnoho nezmění. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek nedávno v tomto duchu prohlásil: „Ta úmluva v podstatě žádné změny v českém právním řádu nevyvolá právě proto, že drtivá většina věcí, která úmluva upravuje, již je v českém právním řádu promítnuta a přihlášení se k ní je zejména přihlášení se k těm hodnotám, a to i tedy na poli mezinárodním.“[1] Mohlo by se tedy dobře zdát, že jde jen o další z řady lidskoprávních úmluv sjednaných v rámci Rady Evropy.

Díky opozici z prostředí různých církví a občanských iniciativ i ojedinělým hlasům na naší politické scéně se postupně rozšířilo povědomí, že s touto mezinárodní smlouvou nebude všechno tak úplně v pořádku. Významnou zásluhu na tom má i monsignor Petr Piťha, který záležitost zviditelnil ve svém svatováclavském kázání.

V tomto textu bych chtěl uvést několik zásadních důvodů, proč se domnívám, že kritika je zcela na místě a že k Istanbulské úmluvě bychom přistupovat v žádném případě neměli.

1. Gender na prvním místě

A. Istanbulská úmluva v sobě nese velmi silnou ideologickou zátěž. Více než co jiného je plodem genderového feminismu a prostředkem jeho prosazování. Z řady ustanovení a hlavně z preambule a důvodové zprávy tato ideologie přímo prýští.

Jde o první lidskoprávní úmluvu, která vedle biologického pohlaví pracuje s pojmem „gender”; definuje jej jako „sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“. V návaznosti na něj používá koncepty jako „genderová identita“, „genderově podmíněné násilí na ženách“, „genderová citlivost“, „genderové role“ apod. Smluvní strany se zavazují, že do provádění a hodnocení dopadu Úmluvy „začlení genderové hledisko a že budou podporovat a účinně prosazovat princip rovnosti mezi ženami a muži a posílení postavení žen“ (čl. 6).