Češi po celou dobu války toužili, stejně jako před ní, po větší míře národní autonomie v rámci Rakouského císařství, po něčem obdobném, co si vynutili v roce 1867 Uhři, ne po samostatném státě. Neporovnatelně vyšší počet Čechů, než československých legionářů bojoval za války v řadách rakousko-uherské armády. I syn Masaryka, Jan, vyznamenaný za statečnost rakouským císařem.

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky česko-slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy.“ A jak známo, propaganda se skládá ze zamlčování důležitých skutečností, z pomluv a lží.

Vznik samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v roce 1918, v posledních týdnech války. Dovršila to americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve osm týdnů před vznikem ČSR!), kde jako poslední po Francii a Velké Británii nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých v Paříži (Conseil National des Pays Tcheque) za vládu dosud neexistujícího státu.

Československé dobrovolnické legie, složené z Čechů a z velmi mála Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile (!) spojeneckých jednotek. Byly ale zformovány až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku o rok dříve. Do legií se nikdo nehrnul. Náborová akce za osobní účasti Masaryka přímo v Rusku nebyla příliš úspěšná, z českých a slovenských válečných zajatců rakousko-uherské armády v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze necelých devět procent (!) z nich. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil jim v případě odmítnutí vstupu do legií místo návratu domů deportací na Sibiř. V Itálii se z dobrovolného náboru do československých legií rychle staly regulérní odvody doprovázené výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo odmítne, toho po válce doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v Itálii souzen coby zrádce a zběh.

Požadavek samostatného českého státu vyžadoval rozpad Rakouska-Uherska. Když se státy Dohody v roce 1916 začaly přiklánět k uzavření míru s Centrálními mocnostmi, museli Masaryk, Beneš a Štefánik nasadit všechny zákulisní páky, aby státy Dohody odradili od podepsání míru, protože by české země zůstaly součástí Rakouského císařství a nevznikl by stát, kde první z nich si sám sebe představoval jako císaře malého středoevropského impéria, což nepřímo dosvědčují pozdější sochy a obrazy ho zobrazující na koni a v jakési vojenské polouniformě, a druhý se viděl jako jeho nástupce (raději už bez koně). O myšlence rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku českého státu se jim nakonec podařilo přesvědčit francouzské politiky a veřejnost pomocí jimi již předtím opulentně podpláceného francouzského tisku a sítě spřízněných francouzských ministeriálních tajemníků, ke kterých jim zjednal na začátku války přístup Štefánik. Pro ovlivnění mínění států Dohody používali Masaryk s Benešem většinou nečisté metody: intrikovali, předkládali polopravdy, lži, pomluvy i zfalšované dokumenty. Vliv Beneše a Masaryka byl zejména na francouzskou vládu a veřejnost veliký, protože francouzští politici a veřejnost měli jen matnou představu o vnitropolitických záležitostech v podunajské monarchii a dále od ní východ, takže Masaryk s Benešem jim byli jakýmisi poradci pro tyto záležitosti s výsledkem, že Francie jako první ze států Dohody se začala zaobírat myšlenkou samostatného českého státu vzniklého na troskách Rakouska-Uherska.