Čeští historici se snaží zamaskovat skutečnost, že ČSR začala vyhánět své Němce bez svolení spojenců a snaží se tak postupimské konferenci dodat v otázce transferu Němců většího významu lživým tvrzením, že jejím výsledkem byla postupimská dohoda, aby vina za vyhánění byla sňata z beder Čechů. Výstupem konference byl ale pouze protokol o jednání, postupimská smlouva nebo dohoda tudíž neexistuje. Kdyby se jednalo o platnou mezinárodní smlouvu nebo dohodu, musela by být jako taková ratifikována parlamenty USA, Velké Británie, SSSR a zařazena do sbírky zákonů nebo mezinárodních smluv oněch států, což se nestalo. Nicméně se v ČR dodnes zcela nepravdivě tvrdí, že „se spojenci v Postupimi dohodli a nařídili nám Němce odsunout“. Faktem je, že nic takového spojenci v Postupimi nedohodli, natož aby nařídili, jen „uznali, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Když „uznali, že se má uskutečnit“, neznamená to, že spojenci Československu v Postupimi transfer „vnutili“, „nařídili“, „schválili“ nebo „potvrdili“, protože protokol postupimské konference neobsahuje nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“. Konference nevyplodila nic s patřičně závaznými mezistátními důsledky mezinárodní smlouvy, jako příklad uveďme Mnichovskou. Pozoruhodné je, že v protokolu je zmíněn transfer Němců z Maďarska, kde v té době na rozdíl od Polska a ČSR ještě nezačal, a není vůbec zmíněn transfer Němců z Jugoslávie. O tom níže.

Kdo začal s vyháněním československých Němců, objasnil 28. 10. 1945 v projevu k československému Prozatímnímu národ¬nímu shromáždění sám Edvard Beneš: „Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili.“ Z jeho slov plyne, že Češi začali vyhánět Němce bez svolení spojenců, protože „rozhodli jsme se“ předchází větě „spojenci nám to potvrdili“. Z textu protokolu postupimské konference ale vůbec neplyne, že tehdy již probíhající československé vyhánění Němců spojenci Československu „potvrdili“, Beneš lhal.

Ani předtím Velká Británie a USA, byť tak s oblibou tvrdí čeští historikové, neodsouhlasily poválečné vyhnání československých Němců. Britský ministr zahraničí Anthony Eden sice napsal v memorandu z 2. 7. 1942 svým kolegům v britské vládě: „rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“ a britský vládní kabinet svolil, ale to však v žádném případě nepředstavuje konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, či z Polska, Maďarska nebo Jugoslávie. Tvrzení, že s vyhnáním československých Němců souhlasil prezident USA F. D. Roosevelt již během Benešovy návštěvy USA v květnu a červnu 1943 nelze doložit, záznamy o hovorech a ujednáních mezi nimi se ztratily, Rooseveltův výrok není nikde podchycen, tvrdí to pouze Beneš ve svých pamětech.

V srpnu 1944 předložila československá exilová vláda Evropské poradní komisi poprvé požadavek na transfer německého obyvatelstva z ČSR. Požadovala vystěhování vinných československých Němců v počtu 1 250 0000 a 2 000 000 nevinných, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda vládám všech tří mocností – USA, SSSR a Velké Británie – z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si československá vláda zachovala.

Americká vláda ve své odpovědi z 31. 1. 1945 na československé memorandum z 23. 11. 1944 kategoricky požadovala: „Rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno Spojenecké kontrolní radě v Německu.“ Což v nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.