Paní zůstala celá zkoprnělá a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Pak se rozbrečela, podívala se do peněženky a řekla, že tolik nemá. Otočila se a pomalu odcházela k východu. Paní lékárnice na ni volala, ať si vezme ten recept a že ty léky opravdu potřebuje. Paní se otočila a plačíc řekla : „K čemu mi budou léky, když nebudu mít na jídlo“ a pomalu odešla. Všichni přítomní ze sebe nemohli vydat jediné slovo a bylo vidět,  jak je to hluboce zasáhlo.

Vím, že je to stará písnička - doplatky na léky a poplatky u lékaře nejsou nic nového -  jak nám sdělila jistá poslankyně, důchodci se s bídou umí už srovnat – koneckonců, zažili horší časy.