Tzv. opoziční smlouva – ač se dohoda ODS a ČSSD jmenovala ve skutečnosti úplně jinak – je jednou z nejvíce démonizovaných událostí našeho polistopadového období. Přesně se tato smlouva jmenovala „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“.

Tato smlouva nebyla ničím jiným než písemným zformulováním podmínek podpory menšinové vlády ČSSD stranou, která ve volbách skočila na druhém místě a která se z důvodů velikých názorových rozdílů nemohla stát koaličním partnerem. Došlo k ní v okamžiku politického patu a nemožnosti sestavit standardní většinovou vládu. V tomto smyslu nebyla žádným revolučním řešením. Takových vlád bylo či dokonce je v Evropě více.

Byla však pro tehdejší „majitele klíčů“ – majitele klíčových pozic v naší zemi, zejména médií – totálně překvapivým řešením, se kterým vůbec nepočítali a které si ve své krátkozrakosti nejen nedovedli, ale hlavně ani nechtěli představit. Jejich namyšlená pýcha, způsobená laciným potleskem liberálního Západu, vedla k jejich prohře a k jejich zcela neadekvátní zlobě vůči těm, kteří s touto myšlenkou přišli.