Toto hodnocení nelze oddělit od dominantních životních zkušeností a prožitků toho kterého z nás, od našeho osobního světonázoru, od našich vlastních očekávání s tímto krokem spojených, ale i od přísnosti „čtení“ naší současné reality. Něco z toho bychom snad – pro lepší pochopení – měli uvést přímo.
Sny a realita
Za sebe mohu říci, že jsem po listopadu 1989 chtěl žít v zemi s parlamentní demokracií (opírající se o fungující parlament a ne o jeho karikaturu, jakou je parlament bruselský, a o politické strany jako základní entity politického systému, neboť jedině ty mohou účinně a reprezentativně „agregovat“ izolované občany-voliče). Chtěl jsem žít i v zemi s tržní ekonomikou tzv. „bez adjektiv“.
Chtěl jsem, abychom se stali jednou z „normálních“ evropských zemí. Byla v tom i jistá naděje, že v Evropě jakási normálnost starých dobrých časů stále ještě existuje. Politický a ekonomický systém západní Evropy jsem si přál zavést i u nás, ale ani tehdy jsem si ho nijak neidealizoval (asi na rozdíl od mnoha dnes zklamaných).
Velmi brzy jsem však začal velmi ostře vnímat problémy tehdejšího (a o to více dnešního) evropského uspořádání, a proto jsem začal i veřejně asi jako první říkat, že naše, v listopadu 1989 tak oblíbené heslo „zpět do Evropy“ znamená něco úplně jiného než „vpřed do Evropské unie“. Byl jsem šťastný, že už nám nebude vládnout Moskva, ale nechtěl jsem, aby nám pod nějakou úplně jinou záminkou začal vládnout kdokoli jiný.
V lednu 1996 jsem ve funkci předsedy vlády s mnoha rozpaky předal v Římě (neboť Itálie tohoto půl roku byla předsednickou zemí EU) naši přihlášku do EU. Věděl jsem, že je to pro naši zemi v daném historickém a teritoriálním kontextu nutné (a nebudu na výroku o této nutnosti ani s odstupem času nic měnit) a že si to velká většina lidí u nás přeje, protože ani tehdy, ani teď rozdíl mezi „zpět do Evropy“ a „vpřed do EU“ většina lidí nechápala. Vnímal jsem svůj tehdejší politický mandát jednoho z nejvyšších ústavních činitelů České republiky „přivést zemi do EU“, ale pohrával jsem si s myšlenkou večer před vstupem do EU z funkce předsedy vlády demonstrativně odejít.
Této funkce jsem byl po známých událostech zbaven o pár let dříve (v prosinci 1997), ale po více než pěti dalších letech jsem se stal – k velkému rozčarování těch, kteří mne mé premiérské funkce zbavovali – prezidentem ČR.
V referendu o vstupu do EU jsem v roce 2003 hlasoval proti, neboť jsem chtěl i nadále žít v suverénní zemi. Chtěl jsem také žít v zemi bez jakékoli státní ideologie, a věděl jsem, že členství v EU vyžaduje respektovat evropeismus, novou – vysoce heterogenní a nekonzistentní, a proto chytlavou a moderní – antiliberální ideologii.
V dubnu 2004 jsem – v absurdním tandemu spolu s premiérem Špidlou – za Českou republiku podepsal v Athénách (Řecko bylo tehdy předsedající zemí) Smlouvu o přistoupení k Evropské unii.
V roce 2009 jsem ze všech evropských vrcholových politiků (a s mnoha neporozuměními doma) nejdéle otálel s podpisem Lisabonské smlouvy, která – ač to lidé podceňovali a podceňují – EU radikálně změnila. Znamenala rozhodující krok od Evropy států k Evropě provincií či gubernií.
Výstup na Blaník
Zhruba toto byla a jsou východiska a hlavní parametry mého uvažování. Deset let života v Evropské unii mne proto nijak nepřekvapilo. Je v něm sice řada pozitivních aspektů „návratu do Evropy“, které jsme si po desetiletích komunismu moc přáli, ale je v něm i řada aspektů světa, který jsme v listopadu 1989 opustili (s nadějí, že nadobro). Toho všechno jsem si byl o půlnoci z 30. dubna na 1. května 2004, kdy jsme s řadou přátel, spolupracovníků a stoupenců vystoupili na památnou českou horu Blaník (abychom mohli pošeptat tam schovaným blanickým rytířům, aby už konečně jednou českému národu pomohli), vědom zhruba stejně dobře jako dnes.
Volné cestování Schengenem je fajn, přijímání evropské regulační legislativy, vracející nás do centrálně řízené společnosti, je hrozné. To, že nás teprve vstupem do EU řada Západoevropanů začala vůbec brát na vědomí, je dobře, ale to, že nás i po deseti letech členství v EU stále berou jako občany druhé kategorie, je špatně. To, že jsme díky členství v EU (ale hlavně v NATO) chráněni před otevřenou imperiální politikou, jakou jsme my zažili v srpnu 1968 nebo Jugoslávie v 90. letech, je dobře, ale to, že jsme dennodenním předmětem zahraniční – tentokráte nevojenské, ale „jenom“ regulační – intervence zastřeně imperiálního typu z Bruselu, je špatně.
To, že jsme se zbavili marxistické či komunistické ideologie, je určitě dobře (i když jí už stejně dávno nikdo nevěřil), ale to, že ji vystřídaly ideologie jen zdánlivě lepší, ale o to agresivnější – multikulturalismus, transnacionalismus, feminismus a genderismus, homosexualismus, human-rightismus (ideologie lidských práv), environmentalismus (dnes hlavní ideologie EU), které ve svém součtu tvoří onen výše zmíněný evropeismus – je špatně.
To, že už se naše děti ve škole neučí dějiny dělnického hnutí a že nejsou ohlupovány výkladem předností plánovitého řízení ekonomiky před trhem, je dobře, ale to, že se učí nové zelené náboženství, že se oslavuje globální a evropské vládnutí, že je zesměšňována úcta k vlastnímu státu, že je při vyučování kladena na roveň standardní rodina a registrované partnerství, je špatně. To, že jsme otevřená země a ve velkém k nám proudí zahraniční produkty a zahraniční investice, je dobře, ale to, že zahraničním partnerům na úkor našich firem dáváme investiční pobídky a další výhody a že si naši ekonomiku Bruselem přikazovanými zákony tak strašlivě oslabujeme a zbavujeme ji konkurenceschopnosti, je špatně. Pokračovat v tomto výčtu by bylo možné do téměř nekonečna.
V úvodní větě tohoto textu jsem záměrně použil obrat „prvních deset let“ našeho členství v EU. Ano, mám strach, že se jednalo jen o prvních deset let. Nevěřím v naše vystoupení z EU (nevěřím, že by se k tomu občané naší země odhodlali), nevěřím, že nás z EU vyloučí, nevěřím na samorozpuštění se EU, nevěřím – a tím zklamu mnoho svých přátel a stoupenců – že se Evropská unie rozpadne. Mluvím o reálné, tedy smysluplně představitelné budoucnosti nejen svého života, ale i života svých dětí. Možná, že to už u vnoučat může být jiné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
