Stále častěji se setkávám s tím, že lidé nevědí, kdy mluvím vážně a kdy ne. Nadpis mé dnešní glosy myslím vážně. Sněmovna jedná od čtvrtečního podvečera i teď, kdy v pátečním dopoledni píšu tuto glosu. Nadsázkou je jenom slovo „jedná“. Sněmovna neřeší žádný věcný problém, ač jich máme nekonečně moc, a některé neřešitelné, Sněmovna se hádá o vyslovení nedůvěry Fialově vládě, ač je jasné, že k vyslovení nedůvěry nedojde. Pětikoalice má dostatečnou většinu.

Premiér Fiala řekl, že „hlavním důvodem této schůze je to, že máme před volbami“. Myslím, že to je nepřijatelná bagatelizace problému, kterému je česká veřejnost vystavena. Hlasy opozice mluví ti, kteří nejsou vládou, a kteří dokonce ani nejsou v parlamentu. Těm není nasloucháno. Ve čtvrtek večer mi někdo říkal, že sice Babiše nesnáší, ale že to, co tam říká, je naprostá pravda, a že mluví i za něj. Pisatel jednoho emailu nesouhlasil s mými otazníky nad připravovanou sobotní demonstrací v Praze na Václavském náměstí a napsal mi: „Když nevyjdeme do ulic, nikdo o skutečné opozici nic neví.“ Čili i já respektuji i zdánlivě absurdní debatu v parlamentu jako zoufalý pokus vládnoucí koalici probudit. (Nevím, je-li to možné. Noční vystoupení ministryně Langšádlové o vědě ukazuje, že takové lidi probudit nelze.)