Baku Forum se jmenuje „Budovat důvěru ve vznikajícím novém světovém řádu“, kdy se – podle organizátorů tohoto fóra – rozpadá mezinárodní systém, který se utvořil po skončení studené války. Ázerbájdžán se snaží nebýt v této situaci pasivním objektem, snaží se hrát aktivní roli, ač se jedná o zemi, která má jen asi o milion méně obyvatel než Česká republika. Má tuto možnost, neboť – jak opakovaně zdůrazňoval ve svém úvodním projevu prezident Alijev – je už více než dvě desetiletí nezávislou, suverénní zemí. To se o České republice, která vstupem do EU suverenitu ztratila, říci nedá. Nemluvě o tom, že jsme skutečně nezávislou politiku v naší moderní historii neprováděli vlastně nikdy.

V projevu Alijeva (z hlavy, ve skvělé angličtině, kterou se naučil před 30 lety na moskevském MGIMu) není zmíněna ani Evropská unie (Evropa ano), ale ani Rusko. Geografie to umožňuje. Z Prahy trvá do Baku přímý let 4 hodiny, z Moskvy asi také, z Káhiry také. Amerika je daleko, Čína také. Blízko je Arménie (a s ní beznadějný problém Náhorního Karabachu), blízko je Írán (kde žijí dvě třetiny všech Ázerbájdžánců, čili dvakrát více než ve vlastním Ázerbájdžánu), blízko je Sýrie a Irák, bohužel dnes i Islámský stát, rozpínající se na teritoriu obou těchto zemí. Blízko je i Turecko, které má s Ázerbájdžánem dokonce i stejný jazyk.

Země je bohatá ropou a zemním plynem a snaží se diverzifikovat ekonomiku. Baku je moderní město s 2,5 miliony obyvatel rozložené v zálivu Kaspického moře. Z letadla vypadá země strašlivě suchá, písek, vyschlá řečiště řek, málo zeleně. Muslimských šátků je tu daleko méně než v Istanbulu, ale jsou tu (možná ne více než v řadě rakouských lázeňských měst, spíše méně). Zisky z ropy jsou investovány nejen do mrakodrapových věží, ale i do standardního městského osídlení pro normální lidi, což Baku výrazně odlišuje od arabských ropných měst soutěžících o nejvyšší budovy světa.

Musím se vrátit k vlastnímu fóru. V Istanbulu jsem si stěžoval, že je fórum univerzalisticky-objektivistické, bez analýzy (potěšilo mne, když mi o přestávce absenci jakékoli analýzy zmínil také bývalý prezident Slovinska Türk), jen utopicky preskriptivní. Pro ty, kterým se toto mé hodnocení zdá jako příliš velký konglomerát cizích slov, bych to zjednodušil, že to byl samý „jetřebismus“.

Dominuje tu i zvláštní pocit jakéhosi bratrství těch lepších, správně uvažujících. Špatně se to dokazuje. Místo dlouhých vět použiji dva příklady formálního oslovení tohoto mezinárodního shromáždění dvěma řečníky. Člověk, kterého mám rád, makedonský prezident Ivanov, kromě „Prezidenti, premiéři, dámy a pánové“ řekl ještě „Global Friends“. Globální přátelé? To myslí opravdu vážně nebo je možné vyslovit cokoli? Bývalá prezidentka Lotyšska, kanaďanko-američanka Freiberg(ová), kterou za její názory a postoje už dávno rád nemám, k obvyklým oslovením dodává „Humanitarians“? Humanisté? nebo „humanitátoři“? Myslím, že to druhé je přesnější. Oni (a ona určitě) nás chtějí násilně humanizovat.