Začalo to Bratislavou, účastí na pohřbu prvního slovenského prezidenta Kováče. Trochu jsem ho znal z dávné doby jako kolegu ve Státní bance československé, pak jako prvního slovenského polistopadového ministra financí, který chtěl pořád pro Slovensko nějaké výjimky (přesněji, on nechtěl výjimky, on chtěl, aby tyto požadavky naznačovaly nám v ČR, že společný stát nemůže existovat). Pak byl kolegou ve Federálním shromáždění, nakonec jeho posledním předsedou.

To, že se po svém získání funkce slovenského prezidenta (od Mečiara), s Mečiarem tvrdě rozešel, by nemělo zakrývat fakt, že v názoru na společný československý stát byl tvrdě na straně těch, kteří chtěli rozchod – daleko více než tehdejší slovenský předseda vlády Vladimír Mečiar. Lidé u nás to nevědí. Na Slovensku asi také ne. Do jeho prezidentování moc nevidím – měl jsem jiné starosti a on tehdy jednal nikoli se mnou, ale s Václavem Havlem. O nějaké idylce ve slovenské politice se v 90. letech určitě nedalo mluvit, ale nebylo to v žádném případě černobílé, nebylo tam v krystalické formě ztělesněné dobro a zlo.

Foto: Robert Hüttner, Deník Pravda

Říkám to proto, že takto bylo toto téma při pohřbu prezidenta Kováče dnešním prezidentem Kiskou nastoleno. Nemohu souhlasit ani s tím, že to bylo tak černobílé, ani s tím, že byl naprosto neznámým a bezprecedentním způsobem narušen pohřeb – smuteční mše v bratislavské (mimochodem, moc krásné) katedrále. Sedět v první řadě – jako dobrovolně přišedší host ze sousedního státu, jako někdo, kdo si vzhledem k mimořádnosti česko-slovenských vztahů netroufl, ač složitě odříkal dvě důležité akce, na pohřeb prvního slovenského prezidenta nepřijet – a být vystaven útočné, přepolitizované řeči, jsem si nezasloužil. A neměl jsem to zapotřebí. Pohřby se mají respektovat. Troufám si říci, že jsem to při pohřbu prezidenta Havla, člověka, se kterým jsem nesouhlasil téměř v ničem, více než předvedl. Ze slovenského pohřbu jsem byl nejdříve rozhořčen, pak smuten.

Mou druhou krátkou cestou byl Brusel, a při ní představení knihy Stěhování národů, kterou jsme napsali s Jiřím Weiglem. Po německém vydání přišlo vydání ve vlámštině, v jazyce, který používá větší polovina Belgie a celé Holandsko.