V pondělí 3. června 2013 se uskutečnilo první z „malých“, tzn. nikoliv pro širší veřejnost přístupných setkání organizovaných Institutem Václava Klause, které jsme nazvali „Rozmluvy na Hanspaulce“. Rozsah pozvaných je dán velikostí prostor hanspaulského zámečku. Prvního setkání se zúčastnilo 16 diskutujících, což je méně než jsme plánovali, ale bylo to způsobeno tím, že právě v této chvíli kulminovaly povodně a řada pozvaných se do pražských Dejvic nemohla dostat.

 

Obsahem první rozmluvy bylo téma „Absence idejí v české politice“. Názor, že je tomu tak, sdílela drtivá většina účastníků. Jediným sporem bylo to, zda jde o skutečnou absenci idejí, nebo „jen“ o jejich zamlčování, zakrývání či dokonce neuvědomování si jich. Řada účastníků kritizovala ideovou vyprázdněnost etablovaných politických stran u nás, řada dalších zdůrazňovala, že tyto etablované strany snad až tak ideově prázdné nejsou, ale že my jejich ideologii nesdílíme. Ideje zde tedy jsou, ale pouze „naše ideje jsou v defenzivě“.

 

Řada účastníků to cítí tak, že žijeme v době drtivé převahy levicové, zeleno-socialistické ideologie a že pravice (naše, ale i evropská) proti novým levicovým ideologiím neumí dostatečně argumentovat. Prosazování idejí postmoderní levice je umožněno defenzivou pravice, která neumí demaskovat levici, neumí ukázat, že levicové ideje jdou proti svobodě. Shrnutím těchto postojů je výrok jednoho z účastníků, že „vítězem dnešní doby není M. Thatcherová, ale Cohn-Bendit“.

 

Byla položena i otázka, zda nejsme na ideovou vyprázdněnost politiky citlivější – díky naší zkušenosti s komunismem – než v jiných částech Evropy, které podobnou zkušenost jako my neměly. Snad i proto jsme po pádu komunismu na jistý čas uspěli ve vytvoření ideově zřetelných politických stran. Netrvalo to však dlouho. V posledních deseti-patnácti letech jsme ale už asi skutečně „vstoupili do Evropy“, myšleno do politicky a ideově vyprázdněné Evropy. Proto vznikla logická otázka: není už dnešní ideová vyprázdněnost novou normálností, jakkoli se nám to nelíbí a nejsme ochotni se s tím smiřovat.

 

Zamýšleli jsme se i nad tím, co z toho jsme si „vyrobili“ sami a co z toho je důsledkem „zúženého manévrovacího prostoru“, který vznikl jako důsledek evropského „ústavního uspořádání“, kdy se role jednotlivých členských států radikálně snižuje a kdy agendu a témata nastoluje byrokraticko-úřednická Evropská komise, zatímco ostatní pouze reagují a jsou v defenzivě. Vede to až k „demontáži parlamentní demokracie“. Sebevědomí institucí Evropské unie v posledních letech radikálně narůstá.

 

Náš „příspěvek“ k tomuto stavu, k poztrácení či potlačení idejí, byl způsoben i tím, že došlo k rozpadu – v 90. letech ještě převládající – „centralizovanosti“ české politiky. Jinak řečeno, „národní parlament přestal být jádrem našeho politického systému“, což bylo způsobeno třemi faktory a jejich synergickým efektem:

 

- vytvořením druhé komory parlamentu, Senátu;

 - rozdělením České republiky do 14 krajů;

 - vstupem do Evropské unie.

 

To přispělo k vyprázdnění idejí, k nárůstu politického marketingu, k posílení moci a síly mediálních agentur (oproti politickým stranám), k technokraticko-úřednickému rozhodování.

 

Řada účastníků zdůrazňovala nezbytnost „odvážně a nahlas“ říkat základní politické ideje a prosadit je do myšlení a jednání politických stran. Absence odvahy je možná ještě významnějším faktorem než absence či slabost idejí. Explicitní střet idejí je třeba do politiky vrátit. Jedině tak může mít politika smysl. Možná stojí za to jako závěr použít jednu ze závěrečných vět celé diskuse: „Stojíme znova úplně na začátku.“.

 

Václav Klaus, Institut Václava Klause