Novinář pan Mitrofanov napsal, že M. Zeman záměrně provokuje, protože má mimo odpůrce i mnoho příznivců a je si toho dobře vědom. Provokace však nikam nevedou a naopak ještě zhoršují společenskou atmosféru.

Můj 17. listopad 1989 nebyl nijak zvláštní, i když jsem věděl, že se asi nebude jednat o standardní připomenutí listopadových událostí roku 1939. S partou kamarádů jsme chodili do klubu Amfora, v Praze 4 a tam se běžně mluvilo o tom, že tentokrát se něco semele. Tehdy můj kamarád Fanda, který mě vozil na vozíku na různé akce Společnosti za veselejší současnost, nemohl jít, a tak jsem, asi naštěstí, nebyl u toho. Největší můj tehdejší zážitek byla sobota 25. listopadu – mše v chrámu sv. Víta s nádhernou řečí kardinála F. Tomáška a pak samozřejmě Letná. Navždy však budu mít tyto události spojené se strašným pocitem zimy. Být na vozíku mnoho hodin v mrazu bylo opravdu krušné. Přesto to bylo nádherné a jsem rád, že jsem „byl u toho“.

Nedávno byl zveřejněn průzkum, jak se lidem naplnila očekávání, která byla spojena s pádem komunismu. Pro mnohé to bylo překvapení, že více než polovina občanů uvedla, že další vývoj po Listopadu, nenaplnil jejich očekávání. Pouze u třetiny byla naplněna nebo překročena. Myslím si, že takový výsledek se dal očekávat. Většina z nás vůbec netušila, co bude následovat. Těch lidí, kteří ještě zažili aktivně první republiku, bylo málo a bylo jim více než šedesát let – tudíž tehdy už vlastně důchodci. Touha po změně u většiny občanů byla upřímná a první měsíce po Sametové revoluci velmi nadějné. Užívali jsme si svobody, ale ještě nezačala transformace ekonomiky s průvodními negativními dopady na tisíce lidí. To se však rychle měnilo a Listopadový étos se nutně pomalu ztrácel, když prudce narůstala nezaměstnanost a výrazně rostla inflace. Málokdo si v listopadové atmosféře připustil, že těmto věcem se nedá vyhnout. Byla to nutná daň za přechod do standardní demokratické společnosti.