Analýza dopadů opatření rapid re-housing pro rodiny s dětmi na veřejné rozpočty uvádí, že v bytové nouzi se nachází zhruba 9000 dětí, to znamená něco kolem 5 000 rodin. Pokud by došlo k realizaci tzv. rapid re housingu, tedy projektu, který by rodinám s dětmi žijícím v azylových domech či ubytovnách či v jiné bytové nouzi, pomohl získat stabilní a důstojné bydlení, v prvních letech by sice stouply veřejné výdaje na sociální práci, a to v rozsahu 75 – 150 milionů korun v prvních třech letech a v následujících nejbližších letech pak o 50 – 100 milionů, ale už jen snížení počtu dětí v ústavní výchově o 500 a snížení počtu domácností s dětmi v azylových domech o 750 by vedlo k následným celkovým úsporám ve výši 100 milionů korun ročně.

Analýza hovoří také o dlouhodobých dopadech a uvádí, že děti, které žijí v bytové nouzi, jsou znevýhodňovány. V kolektivu vrstevníků jsou kvůli svému bydlení často stigmatizovány a za svoje bydlení se stydí. I jejich „bytová situace“ a z ní vyplývající stigmatizace pak tyto děti částečně vede k tomu, že mají mnohdy nízké životní ambice a to souvisí i s jejich častou školní neúspěšností. Už v dětství se tak před lidmi nachazejícimi se v bytové nouzi jaksi bez jejich přičinění zavírají dveře s mnoha příležitostmi, které jsou neznevýhodněným dětem otevřeny dokořán.

Dětem žijícím na ubytovnách, v azylových domech či v ústavech logicky chybí možnost vytvořit si dlouhodobou vazbu k místu a užívat si stability prostředí – což dále negativně ovlivňuje jejich šance na úspěch v budoucím životě. Podle výzkumů soustřeďujících se na životní trajektorii dětí vyrůstajících v bytové nouzi je u takovýchto dětí mnohem větší pravděpodobnost než u jiných dětí, že se jako mladí dospělí stanou nezaměstnanými, stanou se pachateli trestných činů nebo se ocitnou bez domova, s čímž se pojí využívání příslušných sociálních služeb – např. azylových domů, nocleháren…)