Vedl revoluci ale opravdu génius Vladimír Iljič či jen nájemný revolucionář téhož jména, o němž Angelica Balabanoff tvrdila, že zatímco o jeho politické činnosti patrně není pochyb, o jeho duši nemůže nikdo nic kloudného vlastně říci. Je to snad tak, že Lenin jen plnil rozkazy? Pokud ano, pak čí? Jak to, že dvořan Vladimir Uljanov, svého času poddaný Jeho Imperátorského Veličenstva, zemřel jako „chudý“ soudruh, ačkoliv mu rukama tekly „miliony“?

Naše média věc interpretují tím způsobem, že se současnému ruskému režimu nehodí vzpomínat na Lenina jako vizionáře a realizátora změn. Vždyť to byl Lenin, kdo zničil Ruské impérium, třetí největší říši v dějinách lidstva, toho času s třetí největší námořní flotilou! Je-li pravda, že Lenin není v kurzu ani v současném Rusku, stoupá šance dozvědět se něco ze zákulisí procesů, které vyústily do VŘSR.

Učiníme jakýsi kompilát názorů, které lze slyšet v ruských médiích a jimž velmi specifický tón zadává spisovatel a analytik historických události Nikolaj Starikov. Starikov tvoří baštu proti současným ruským „liberálům“. Podle tzv. liberálů bylo totiž v Rusku vždy vše špatné, nyní tam poměry za nic nestojí, chybou je, že Rusko vůbec existuje. Ohlédneme-li se pečlivěji, můžeme ovšem vidět, kam liberalismus přivedl Rusko před 100 lety: Ač se car 1) snažil svým kritikům vyhovět a prováděl kádrové rotace úředníků a ministrů 2) byť dodržoval závazky vůči zahraničním věřitelům 3) i když se snažil dokázat světu, že v Rusku nevládne živelný antisemitismus, že totiž „Kišiněvský pogrom“ byl zinscenován s cílem diskreditace carovy osoby,… přes tyto pokusy Mikuláše II. o vstřícnost se Američané a Japonci rozhodli pro zhoršení vztahů s Ruskem. Právě v této době se v Rusku začalo podezřele dobře dařit revolučním živlům. Pravý důvod USA a Japonska na Rusko nevražit nejspíše souvisí s tím, že se zlepšily tehdejší rusko-čínské vztahy, bylo to v roce 1895. Číňané Rusům umožnili výstavbu železnice v Mandžusku, jakož i zřízení vojenské základny v přístavu Port Artur, z níž měli Číňané sami užitek. Že vztahy Ruska a USA byly do té doby dobré, o tom svědčí fakt, že tyto dvě země v šedesátých letech XIX. století spolupracovaly, vymeziv se proti Anglii, která podporovala americký Jih a polská protiruská povstání. Tehdy do New Yorku přibyla Baltická expediční eskadra kontradmirála Stěpana Stěpanoviče Lesovského a do San Francisca Tichomořská eskadra kontradmirála Andreje Alexandroviče Popova. Ruské lodě měly pomoci USA v případě námořního střetu s Anglií. V roce 1892 malíř Ivan Konstantinovič Ajvazovskij stvořil obraz „Rozdávání potravin“ (amerických, pozn.), což byl svého druhu vzdaný hold USA.

Hledání záminky

Abychom pochopili VŘSR, je třeba ohlédnout se ještě jednou zpět, tentokrát nás zajímá rok 1905. Tento rok je klíčem k otázce, kdo platil ruské revolucionáře. Angelika Balabanoff, blízká spolupracovnice Lenina, v knize „Dojmy z Lenina“ (Impressions of Lenin) hovoří o horentních sumách, jimiž bolševici disponovali. Zdá se to být neuvěřitelné, že profesionální revolucionáři, kteří se vlastně nezabývali ničím jiným než přípravou revoluce a kteří dlouhá léta žili v zahraničí, jezdívali si po Evropě a ubytovávali se ve slušných hotelích. Zkrátka, jak to, že na to vůbec měli? Měli nejen na bydlení pro sebe a občas i rodinné příslušníky, jakož i na „rekreační“ cesty Evropou, měli hlavně dost na zbraně a samotnou iniciaci nepokojů, tedy na úplatky, korupci. Uvedené schéma se týká jak lidí okruhu Lenina, kam by patřil Krasin, Zinověv, Bucharin, Trockij, Lunačarskij, Šljapnikov, týká se i menševiků jako Julij Osipovič Martov, Pavel Borisovič Axelrod, Georgij Valentinovič Plechanov, Viktor Michailovič Černov. Tyto osobnosti čerpaly peníze nejen od ruských mecenášů typu Savvy Morozova či Nikolaje Pavloviče Schmidta (dva posledně jmenovaní záhadně zahynuli, pozn.). Mezi sponzory ruských revolucionářů patřily také tajné služby USA, Německa, Anglie a Japonska. Proč? Co je k tomu vedlo a jak to vypadalo v praxi, o tom pojednáváme níže.

Chapadla bolševicko-buržoazní chobotnice. Oxymóron? Protimluv? Kdeže!

Rostoucí moc Ruského impéria v Tichomoří znervózňovala USA i Japonsko. Kišiněvský pogrom (1903) posloužil vhodnou záminkou. Ještě nedávno nadšený cestovatel po Rusku Američan Georg Kennan náhle obrátil a stal se zavilým rusofobem. Do role lítého traviče Ruska se dostal částečně na nátlak americké tiskové agentury Associated Press (AP). Kennan se přátelil s lidmi, kteří si přáli svržení samoděržaví a kteří se tento akt chystali provést cestou násilné revoluce. Mezi takto naladěnými Kennanovými známými byl i terorista Sergej Kravčinskij, spoluzakladatel anglické Společnosti (spolku) přátel ruské svobody (SAFR). Kennan tedy psal z pozice dopisovatele reportáže z ruských vězení a vyhnanství. Líčil otřesnost poměrů. Dopouštěl se přitom nepravdivého zpravodajství. Jiný cestovatel po Rusku Harry de Vindt usvědčoval Kennana z mystifikace. To však nebránilo tomu, aby Kennanovy články vycházely.