Ve Francii to je 57 %, v Estonsku dokonce 58 %. Proč?? Bojí se lidé manželství? Je to nedůvěra k partnerovi? Strach z odpovědnosti? Nebo strach ze státu? Udělali jsme si takový malý soukromý průzkum. Sešlo se nám hned několik desítek odpovědí. Ale v zásadě se ukázalo, že se lidé neberou hlavně ze tří důvodů:
Zaprvé papír podle nich nic neznamená. Aneb k čemu manželství?
Zadruhé kvůli odporu ke státu a možné buzeraci při rozvodu.
A zatřetí z ekonomických důvodů. Domnívají se, že samoživitelka lépe dosáhne na sociální dávky.
Vážně papír nic neznamená?
Fajn, jestliže tedy papír nic neznamená, jestliže papír je jen papír, není ani třeba se ho bát. Je jedno, jestli se lidé vezmou, nebo jen budou žít vedle sebe.
Jenomže… proč potom ten přímo zuřivý odpor mnohých? Nejspíš se onoho „jen-papíru“ přeci jen lidé z nějakého důvodu bojí. Nejspíš je tvrzení o „jen-papíru“ jen otřepanou frází a papír přeci jen něco řeší. Nabízí se domněnka, že řeší třeba dědictví. Nebo rozdělení majetku. Nebo nárok na informace o zdravotním stavu. Má tedy celkem praktický smysl.
A vedle tohoto praktického smyslu je to i velký symbol. Říká všem: „Jsme spolu a myslíme to spolu vážně.“ Pochopitelně láska papír nepotřebuje, ale pro celoživotní soužití se tenhle papír hodí. Je to totiž jasně definovaná smlouva a závazek. Bez závazku se celkem snadno (a třeba i v afektu) řekne: „a já ti na to …“ a sbalí se kufry.“ Se závazkem to lze udělat také, ale motiv neshody překonat je daleko větší.
Konkrétní statistiky jsme nenašli, i když (asi) existují. Ale s vysokou mírou jistoty odhadujeme – a psychologové to potvrzují – že nesezdané páry mají mnohem větší pravděpodobnost rozchodu než páry v manželství. Těžko říct, zda manželství působí jako brzda před rozchodem, či zda manželství se nebojí uzavřít jen ti, kteří jsou již dopředu rozhodnutí vztah držet i v nepohodě, nebo obojí dohromady. Každopádně dřív platilo, že co se rozbilo, to se opravilo. Dnes platí, že co se rozbije, to se zahodí a koupí nové. Konzumní společnost překročila práh i mezilidských vztahů. Dnes se o úspěšný vztah ani nebojuje, a tak se také nevyhrává. Proto je i tolik rozvodů (byť stále méně než „rozchodů“ bez papíru).
A co odpor ke státu?
Pak je tu odpor ke státu jako k instituci. Bez manželství o vás stát neví a do ničeho vám nemluví. Ano, to může dávat smysl. Otázkou je, zda to není až příliš bezvýznamné gesto - my jsme se brali před 11 lety a stát nám do ničeho nemluvil. A to zrovna my, autoři, obyčejně máme s dlouhým nosem státu problém. Není to tedy v realitě spíš strach ze státu? Někteří lidé chápou manželství jako právní, sociální, ekonomické břemeno. Myslí si, že když se nevezmou, vyhnou se soudům a tahanicím o majetek a děti. Což je ovšem nesmysl. Pokud se partneři nejsou schopni dohodnout, i rozchod bez manželství skončí tahanicí, jen bude složitější a dražší majetek a děti dělit. Argument strachu ze soudu pouze ukazuje, že pár dopředu počítá s rozchodem a nerozumí právu.
Zrušme dávky
Vše, co bylo dosud řečeno, je z pohledu ekonoma nesmysl. Jeden racionální argument tu ale přeci jen je. Racionální argument je nebrat se kvůli sociálnímu systému. Při pohledu na graf je vidět, že nejvíc dětí se rodí mimo manželství ve Skandinávii a nejméně v Koreji, Japonsku, Turecku, Izraeli, Řecku a Polsku. Jinými slovy, všude tam, kde je silná víra a současně slabý sociální stát, jsou silné rodiny. Náboženství nechme stranou; to, co je ovlivnitelné, je sociální systém. A tam, kde je sociální stát silný, jsou rodiny slabé.
V minulosti vždy platilo, že když vám bylo nejhůř, pomohla rodina. To byl sociální systém od pradávna. Už v jeskyni to fungovalo. Dnes rodinu nahradil stát. Stará se o člověka už od prenatálního věku: Při porodu vás státní doktor vyoperuje, pak vás stát pošle do školky (ačkoli bez povinného ročníku školky lidé žili až do letošního přijetí nového zákona bez problémů), do školy, řekne vám, že musíte maturovat z matematiky, že musíte na kole nosit přilbu a tohle a tamto. Všude je vám za zády.
Věcí, které musíme, je stále víc, na všechno je lejstro a úředník. Rodina ztrácí smysl existence. Sociální inženýři rodinu nahradili sociálními dávkami a institucemi.
Ty se o nás mají starat místo rodiny. Vlastně už není potřebný ani vztah a láska, protože i oplození od neznámého dárce se dá koupit.
Ano, opravdu je ekonomicky výhodnější se nebrat. Samoživitelky skutečně spíš dosáhnou na sociální dávky. I zpráva Českého statistického úřadu uvádí, že děti narozené neprovdaným ženám se rodí z nemalé části do fungujících rodin, kde ovšem nejsou rodiče sezdáni. Otec jen vypadne ze statistiky, všichni žijí pohromadě a matka dostane peníze. Takže zase o nic nejde?
Až na to, že tyhle nesezdané páry jen tak trochu „podvádějí“ ten stát, který se o ně tolik stará. Tedy „podvádějí“ všechny daňové poplatníky. Jen je to „podvod“ všeobecně tolerovaný a chápaný. „Podvádějí“ vlastně skrze sociální systém ty, kteří měli odvahu veřejně přiznat, že jsou spolu, a vzít se. Ale moc velká výhra ten podvůdek nakonec stejně není. Nesvázanost manželstvím v konečném důsledku nahlodává vztah v době krize.
Stádo sobců
Proč ale najednou společnost řeší, zda papír znamená něco nebo nic? Proč se objevují úvahy o soudech při rozvodu? Proč spekulujeme s dávkami? Proč nad tím vůbec někdo začal uvažovat, když v historii žádné takové úvahy neexistovaly? Protože mužské a ženské role se podivně ztrácí. Dnešní pokřivený svět produkuje tolik slabých, zženštilých mužů, kteří se bojí odpovědnosti a odmítají samostatně živit rodinu, že ženám mnohdy nezbývá, než se o sebe a svou rodinu začít starat samy a zmužnět. Vzniká začarovaný kruh, společenská nemoc. Všichni preferují kariéru a peníze, a proto nemají čas na lásku a na rodinu. Ani na děti.
Ano, právě děti se často ve všech těch úvahách ztrácí. Jak to vlastně děti vnímají?? Rodina je pro ně jen průchoďák, kde si lidé nevěří, a proto se neberou; kde se lidé snaží očurat skrze vyšší sociální dávky zbytek společnosti. Budou jednou chtít rodinu? Budou samy chtít děti?
Nejsme si docela jistí. Přibývá těch, kteří v tomhle androgynním světě ani necítí biologickou potřebu mít dítě. A na druhou stranu je tu i armáda žen, jejichž možnost otěhotnět se vzhledem k věku blíží nule, a které chápou, že jim ujíždí poslední vlak. A tak chtějí dítě od prvního muže, kterého potkají. Je jako ženy s jejich biologickou potřebou chápeme. Nechápeme ale muže: Mít dítě s téměř neznámou ženou a bez úmyslu společné péče o dítě může mít jen někdo velmi nezodpovědný. Proč to dělá? Protože některým mužům to vyhovuje. Mají pocit, že mají dítě, že splnili další projekt, a o výchovu se postará ona chudinka, která tak nutně potřebovala otěhotnět. Co to musí být za sobce a současně zbabělce? Takový chlap si snad ani neuvědomuje, jak svému dítěti ublížil.
Nezvoní náhodou hrana naší evropské civilizaci? Nepřijdou náhodou časem v počtu hojném ti, kteří mají jiné –primitivnější, ale přirozenější – hodnoty, jako třeba množit se? Nerozdají nová pravidla těm, kteří pro samou práci a podvádění systému neměli čas na své blízké a na sebe?
Pokud nechceme, aby nás převálcovali, snižme dávky a sociální stát – a význam rodiny zase vzroste. Snad.
Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová
(autoři jsou manželé a ekonomové)
Práno pro blog.idnes.cz
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
