V rámci vyjednávání o statutu budoucího jednotného Německa ubezpečil tehdejší ministr zahraničních věcí USA Baker Michaila Gorbačova, že se NATO ‚ani o píď nerozšíří na východ‘. Toto ujištění se po konzultaci se spolkovým kancléřem Kohlem vztahovalo i na území tehdejší NDR, které mělo podle těchto příslibů i po sjednocení zůstat jako teritorium „out of the NATO“. Problém byl pouze v tom, že Gorbačov ve své  naivní důvěřivosti netrval na písemné smlouvě, ale věřil verbálnímu ujištění Bakera i Kohla.

Dostupné prameny naznačují, že tento modus mysleli oba dva politici - americký i německý – vážně. Avšak záhy poté zahájil prezident Bush snahy o desinterpretaci této ústní dohody. Dnes, když se na to během ukrajinské krize a krymské kauzy odvolával prezident Putin, odpověděla zglajchšaltovaná masmédia v tom smyslu, že se nejednalo o písemnou smlouvu a tedy o závaznou formu dohody.

Vývoj celkové situace po roku 1990 jasně dokázal, že transatlantickou expanzi nebrzdí ani psané slovo (viz osud mezinárodního práva), takže otázkou - byť pouze hypotetickou - zůstává: bylo by všechno jinak, kdyby Baker tehdy v Moskvě něco podepsal?

Se vší pravděpodobností nikoliv, neboť NATO dostalo nejlepšího spojence, jakého si mohlo představit: Evropskou unii. Její formální i neformální propojení se Severoatlantickou aliancí (viz Lisabonská smlouva, Hlava V: Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice) umožňuje rozšíření atlantické vojenské přítomnosti i v těch regionech Evropy, které se doposud nachází mimo smluvní prostor NATO. EU v té podobě, jak ji koncipuje Lisabonská smlouva (LS), je jedním z úhelných kamenů globální strategie USA. Tato strategie je zaměřená na udržení politického vlivu a vojenské dominance ve světě.

Mono-polární model světa byl poprvé koncipován v Projektu Nového světového pořádku (viz projev G. Bushe seniora před Kongresem dne 11. 9. 1990; o skutečném významu jeho slov nás poučil další vývoj) a následně v Projektu nového amerického století, který vznikl v roce 1997 a pod tímto názvem byl ukončen roku 2006. O tři roky později však vznikla myšlenková fabrika Foreigen Policy Initiative, která stále navrhuje, jak zachránit americký unilateralizmus.