Pomalu polehoučku se blíží první roční výročí pobytu Miloše Zemana ve funkci hlavy českého státu a bude se zřejmě bilancovat. A v pravdě bude co. Nikoliv však něčeho neočekávaného. Což může být v prostředí naší politické kultury dost neobvyklé, protože na politické scéně ČR se většinou děje úplně cosi jiného, než se očekává. Na druhou stranu to může být dobré, protože se toho nečekalo až zase tak příliš a nebude tolik zklamaných nadějí. Dokonce i většina voličů M. Zemana má šanci být dokonce možná i nadšená, jak „jim“ to Miloš nandává, jak „je“ vodí na provázku, jak… si prostě (nečíst sprostě, prosím…) dělá co chce. Nikdo sice není schopen blíže specifikovat kdo to „jim“ či „je“, tedy ti komu to nadává jsou a kdo má vlastně smutnit a kdo se radovat.

Ke cti prezidenta M. Zemana budiž řečeno, že vše nejvíce to, co popírá, skoro bezezbytku plní. Dokonce, kdyby nebylo neumětelství „klubu M. Haška“ neschopného být trpělivější a ještě chvíli si počkat, kdyby nebylo oné tzv. lánské schůzky několika „vzbouřenců“, kteří určitě ještě zdaleka neřekli poslední slovo,  mohl Zeman docílit dalšího vítězství – rozklížení ČSSD, její opětovné ovládnutí a odstavení B. Sobotky, kterého tak nenávidí. Díky mladické nerozvážnosti M. Haška, tak nyní musí se Sobotkou jednat a dokonce jej nakonec snad i jmenovat do pozice premiéra vlády ČR. Jistě si nyní při rekonvalescenci pohmožděného kolena v Lánech tiše vrní spokojeností alespoň nad prvním svým cílem – odstavit vládu P. Nečase a „zastavit“ konání M. Kalouska. Ano, tak toto byl zřejmě docela slušný (p)rezidenční „majstrštych“, s jehož dotažením do nějakého alespoň částečně vítězného konce má nyní největší starosti státní zástupce Ištván, aby kauzu N. Nagyové dovedl k soudnímu jednání a ne k blamáži. Vláda v demisi dílčí zadání plní velice odpovědně a čile, ať již jde o některé zakázky či dokonce drzé snahy o prolomení limitů těžby hnědého uhlí.

Prezident ve svých bdělých obdobích koná i další kroky související s výkonem jeho mandátu. Nejčastěji, protože je prostě miluje ty, které by mu na jedné straně umožnily posílit své pozice vůči parlamentu, zejména budoucí poslanecké sněmovně a v druhé vlně ty, které jej zatěžují, jsou pro něj naprosto nepodstatné jako je např. jmenování profesorů nebo nyní odehrání udělování milostí na bedra Ministerstva spravedlnosti ČR, protože oboje „omluvenkově“ oznámkoval a zhodnotil pro veřejnost jako feudální relikty, které přeci on jako prezident vzešlý z přímé volby občanů, jako prezident svého lidu nemůže akceptovat a dělat nebude. Naopak další své „privilegium“ – udělování a propůjčování státních vyznamenání, si určitě velice rád ponechal, protože to umožňuje oceňovat své kámoše a jemu blízké osoby. Konečně značná část vyznamenaných při řádovém dnu 28. října 2013 toho byla dokladem.