Cařihradský Ekumenický patriarchát, který v roce 1998 udělil místní církvi autokefalitu (samostatné členství mezi 14 světovými ortodoxními církvemi na světě), po několika měsících jednání podmínečně uznal zvolení primase této církve, kterým se stal arcibiskup prešovský Rastislav (občanským jménem Andrej Hont). Ale prešovský metropolitní úřad (pánové Gerka, Švajko a Hont), který nyní rozhoduje jménem celé místní pravoslavné církve včetně českých a moravských biskupů, není schopen ani ochoten dodržovat nic, dokonce ani svoje vlastní rozhodnutí, sliby a dohody učiněné na půdě Ekumenického patriarchátu. Krize proto nekončí, naopak se prohlubuje. V poslední době to byly především dva utajované zápisy z loňských cařihradských jednání, které se po roce nečinnosti objevily v originále a českém překladu ZDE.

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (dále ve zkratce PCČZS) dnes tvoří dvě po státoprávní linii samostatné organizace, ale sdílející jednu společnou církevní samostatnou identitu (autokefalitu), jeden společný synod (nejvyšší řídící orgán) a jeden společný sněm (nejvyšší výkonný orgán) zároveň v obou republikách. Takový hybrid by možná fungoval v době klidu a míru, ale rozhodně ne v době jakékoliv krize. PCČZS má dvě metropolitní rady, přestože hlava církve nesedí zároveň v Praze a v Prešově, takže například dnes, kdy je metropolita v Prešově, je pražská metropolitní rada jen zbytečná byrokracie, a její náplň práce jako například zřizování církevních obcí nebo církevních škol, by mohla bez problémů vykonávat místně příslušná eparchiální rada.

Jedna příčina krize spočívá v osobnostních kvalitách členů vedení. To s dovoleném ponechám bez komentáře. Je tu však ještě institucionální příčina, která je poměrně snadno řešitelná a její odstranění by krizi ukončilo.

Mechanismus, kterým se krize v PCČZS udržuje v chodu a který je potenciálním motorem pro další nekonečné krize, je rozdíl v chápání práva podle českého (a podobně také slovenského) státu a podle světového pravoslaví. Krizi v PCČZS způsobilo kromě skandálního chování konkrétních osob záměrné přeskakování a účelová vybírání a upřednostňování jednoho nebo druhého přístupu k rozhodování v místní církvi. Vypadá to víc jako záměr než jen jako obyčejná neschopnost jistých lidí, aby ústava církve, cařihradský tomos (dokument, kterým Ekumenický patriarchát udělil samostatnost) a základní dokument si vzájemně neodpovídaly, aby mohla vzniknout nepřehledná zóna umožňující různé výklady podle toho, co se zrovna vybere. Mimochodem: «výběr» se řecky řekne «heresis», odtud známé slovo hereze.

Podle církve:
Pro mezinárodní církevní vztahy, patriarcháty, arcibiskupství ... jsou na prvním místě kánony, pravidla svatých otců a samozřejmě cařihradský tomos z roku 1923 a z roku 1998. (oba dva jsou přeloženy do češtiny v sekci RŮZNÉ na serveru http://sul-zeme.cz) Teprve potom platí místní ústava, prováděcí předpisy ústavy a úplně jako poslední je zajímá základní dokument, kterým se místní církev registruje na Ministerstvu kultury. Pokud je někde rozpor, platí důležitější dokument a méně důležitý se chápe jen jako upřesňující informace k tomu důležitějšímu.