Naštěstí jsem měl tu kliku, že jsem se narodil těsně po pádu totáče do ústrku a mohl zahájit pracovní kariéru penzijním vyváděním. Jako každý, kdo nechce návrat starých časů s frontou na toaletní papír krátce poté, co došly banány u příležitosti stranického sjezdu, jsem vyvedl příslušná procenta do opt-outu, nebo kam, krátce někam. Uplynulo 40 let, zodpovědně jsem zestárl, a teď koukám, kde z toho něco je. Asi mám slabé brýle, které jsem si udělal ze dna lahviček od jogurtu. Marně hledám na konci další nulu. Kdo mi to vysvětlí? Vzpomněl jsem si na postavy velikánů, jejichž portréty se nosili na tyči, s posměšnými hesly, která už jsem zapomněl. Oni si to vymysleli, jistě si budou vědět rady. Kde je mám hledat? Kde jinde než v libeňském vládním chudobinci, který byl ještě před krachem italských financí původně zamýšlen v Toskánsku.

V následující scénce budu vystupovat jako Důchodce, aby bylo zřejmé, že nejde o mně, ale o princip. Našel jsem oba staříky na dvorku, jak koulejí petang, Nečas pravačkou, Kalousek levačkou a k tomu nenápadně i špičkou populární hadrové obuvi zvané důchodka. Uvítali mne přátelsky.

Kalousek: Nemá to tady žádnou šťávu, je to tu samej omura nomura. Spíš ten omura. Vídíte někde mouchu? Kdepak, padaj jako lidi.

Nečas: Modraj jak šance. Omluvte mne, že šišlám, doštal jsem dneška šuperhrubou houšku.