Až se bude 25. března v Římě slavit 60. výročí Římských smluv, uzavře se jedna kapitola evropské integrace a část členských zemí začne uvažovat o budoucnosti EU v kategoriích „jádra“ a „periferie“. Je to jako v počátcích aviatiky, kdy balon začal nebezpečně klesat, a tak se hledala zátěž, kterou je možné vyhodit.

Jádro budou tvořit země eurozóny, ale problémy dělá jižní křídlo. Vedle toho je tu chudý východ, jehož nízké mzdy ohrožují smysl volného pohybu pracovních sil. Slovensko se může udržet v jádru, má euro, roste a lze je počítat k severu. Ale Česko? Bez eura? Ocitáme se na křižovatce. Tenhle závod jsme prokaučovali.

Odtažité jádro úplnou novinkou to není. Už teď máme zvláštní schůzky eurozóny před schůzkami EU 28. Eurozóna už má - zatím mimo rámec unijních smluv – taky svého předsedu a vážně uvažuje vlastní obdobě europarlamentu. Je tu však spousta otevřených problémů, na které se dosud moc nesáhlo, například harmonizace daní nebo sociálních standardů.

Písek do soukolí házela s oblibou Británie, která sice nemá euro, ale má vliv odpovídající druhé největší ekonomice Evropy. Nehájila jen vlastní specifické zájmy, které se odvíjely od potřeb evropského finančního centra City. Byla to taky válka v zastoupení, protože Londýn často reprezentoval zájem Spojených států, které vnímají vznik sjednocené Evropy jako konkurenta na hranici hrozby. Odchod Británie proto uvolňuje stavidla představivosti, co všechno by se ještě dalo udělat. Zároveň spouští inventuru, kdo další by mohl stát v cestě.

Británie nejspíš ohlásí vstup do rozvodového řízení podle článku 50 ještě před římským výročím. Tou dobou už budeme znát také výsledek nizozemských voleb, kde je však riziko Nexitu spíš strašákem než reálnou alternativou. Horší je to s Řeckem. K problémovým zemím se přidalo i Polsko, které se rozhodlo zablokovat jednání Evropské rady kvůli ryze vnitropolitické kalkulaci vlády, jak snížit šance Donalda Tuska v příštích domácích volbách. Kdo další by mohl zastavit integrační balon v letu?