Při různých návštěvách Spojených států jsem byl několikrát nucen prožít (většinou proti své vůli a pouze ze slušnosti) i onen výhradně americký fenomén – americký fotbal. Ač jsem byl vždy doprovázen několika Američany, kteří se mi trpělivě snažili vysvětlit pravidla této hry (samozřejmě marně), ač jsem byl vždy svědkem jejich nekonečných emocí, které si s touto hrou spojili (a já to neuměl náležitě ocenit), přesto jsem pochopil, že americký fotbal je pro Američany čímsi mystickým, je pro ně mnohem víc, než jen sportovním utkáním. Je pro ně součástí americké kultury. Je pro ně jedním ze zdrojů, od kterých odvozují svoji identitu.
Událostí roku se pak tradičně stává velké finále nazývané Super Bowl, které navštívit a zažít přímo na stadionu je snem každého Američana. A protože to se většině nepodaří (ač návštěvy jsou gigantické), stomilionů dalších Američanů se v tu chvíli sejde a sesedne u obrazovek svých televizorů, aby si finále užili spolu s rodinou a přáteli. Finále amerického fotbalu je fenoménem, který Spojené státy alespoň jednou za rok skutečně zastaví a Američany na pár chvil sjednotí. My ze „zbytku světa“ to nemusíme chápat, ale pro Američany je Super Bowl zhmotněním jejich víry v Ameriku, je pro ně kulturním vrcholem roku, je nástrojem, kterým Američané vyjadřují úctu svým hrdinům – americkým ozbrojeným silám, hasičům, policistům, záchranářům. Stadion přelétají letky amerických stíhaček, přítomno je čestné defilé vlajek členských států Unie, každý divák má svoji americkou vlaječku a jejím máváním vyjadřuje příslušnost ke své zemi. Super Bowl je obrazem i definicí amerického patriotismu a hrdosti na Spojené státy americké. Vrcholem úvodního ceremoniálu vždy byl zpěv americké národní hymny v podání některé z nezpochybnitelných amerických hvězd, které s sebou jako náboženský chorál zpívají i ony desetitisíce přítomných diváků. Je to sport vytvořený Američany a pro Američany.
Letošní Super Bowl se konal 8. února v kalifornské Santa Clara a doprovodný kulturní program v tak posvátném okamžiku pro všechny Američany ukázal, jak vážným společenským problémům dnešní Spojené státy čelí.
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Už začátek programu musel být pro desetimilióny bílých Američanů sporný. Obstarala jej černošská zpěvačka Coco Jonesová zpěvem písně „Lift Every Voice and Sing“ považovanou od podivné doby Black Lives Matter za černošskou národní hymnu (Black National Anthem), což na sociálních sítích vyvolalo poprask, který by se dal shrnout do sjednocujícího názoru „umíte si představit, že by tam vystoupil někdo se zpěvem nějaké bělošské národní hymny“, či „to už nemáme americkou národní hymnu pro všechny Američany bez rozdílu, nebo už toho chceme příliš“?
Za nepřijatelný skandál však většina Američanů považovala vystoupení rappera Beda Bunnyho v hlavním přestávkovém kulturním programu. Bed Bunny je z Portorika, před nedávnem získal Cenu Grammy, aby při jejím převzetí provokoval protitrumpovskými názory. Bed Bunny celé své vystoupení na Super Bowlu provedl ve španělštině a v kulisách portorických tanečníků a třtinové plantáže. Poselství jeho vystoupení bylo bojovně protivládní, protitrumpovské a podporující migraci. Tleskat mu snad mohli pouze političtí oponenti Donalda Trumpa v řadách Demokratů (a to snad ani ne všichni) a část snobské smetánky, která, aby si nezadala, odporuje Trumpovu rozhodnému postupu proti nelegální imigraci. Zbytek Američanů se nevěřícně ptá, jak je možné, že „na Super Bowlu, svátku americké kultury, jsou povinni poslouchat jazyk, který není jejich a sledovat symboly, které s americkou tradicí nemají nic společného“. Donald Trump to zhodnotil podobně: „Naprosto příšerné, facka do tváře Ameriky, … nic podobně zahanbujícího se v dějinách amerického fotbalu ještě nestalo…“
O posedlosti Američanů jejich fotbalem, o exaltovanosti všeho, co s tímto sportem spojují, si můžeme myslet své (tak jako si jistě oni myslí své o lecčems u nás). Nicméně letošní Super Bowl Američanům předvedl, do jakého nebezpečí se Spojené státy nechaly progresivismem vtáhnout a jak těžká a bolestivá cesta je při návratu do „normální“ Ameriky ještě čeká. Vše zlé je k něčemu dobré, říká jedno moudré české rčení. Možná že to, čeho byli Američané u svého zbožňovaného svátku letos svědky, je třeba pošťouchne k dalšímu a snad i důslednějšímu zjednání nápravy.
Exhibice progresivismu v Santa Clara si musíme všimnout i my. I Evropa je beznadějně infikována progresivistickými tématy jakými jsou feminismus, genderismus, environmentalismus a multikulturalismus (fenomény, které k nám, mimochodem, Američané „úspěšně“ před lety exportovali), a které náš kontinent proměňují k horšímu a tvoří z něho strnulý nemocný svět.
Američané už se probudili a pro léčbu progresivismu si svým prezidentem zvolili Donalda Trumpa (i se vším problematickým, co tento politik ztělesňuje). Evropany to teprve čeká.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
