Samozřejmě, že by se dalo nad uplynulým rokem fňukat, zvlášť, kdybychom se nechali strhnout bojovníky proti neexistujícím migrantům ze Severní Afriky a Blízkého východu. Není divu, že tu nejsou. Války, které je vyhánějí z domovů, neutichly, dokonce je pomáhají udržovat i naši žoldnéři, ale to není důvod, proč jít k nám. Všichni vidí, jak snadné je u nás propadnout na úroveň, na které by nechtěli žít ani oni. Národní vizitkou jsou bezdomovci a lidé na okraji, stejně jako legální i nelegální nádeníci z Ukrajiny, Balkánu, Mongolska a bůhvíodkud ještě. Kolik jich je? Kdo všechno si tyká s hranicí bídy? Kdybychom použili dovezená měřítka třeba z Rakouska nebo Německa, jen každý pátý český občan nemusí jít žebrat o nějaké dávky sociální podpory.

Že bychom byli takoví lemplové? To určitě ne. Jen jsme tak propadli nezřízenému požívání demokracie a svobod, až jsme si opatřili pár zhoubných chorob, které způsobují dušnost našich peněženek i myšlení. Podlehli jsme demagogii těch, kdo vnímají demokracii jako diktát silnějšího a svobodu jako záruky volného působení upírů.

Proto lze chvíli fňukat nad tím, že trvá koloniální podmanění české ekonomiky. Začíná u toho, že dodáváme díly vyráběné na dovezených linkách, které vystačí jen s malým příspěvkem laciné lidské práce. A z toho nám pak ještě strhnou. Už i statistici si zvykli upozorňovat, že ročně odevzdáváme do zahraničí 300 miliard korun na dividendách. Rozdíl mezi hrubým domácím produktem (tím, co se u nás vyrobilo) a hrubým národním důchodem (tím, co lze u nás spotřebovat) činí kolem 7 procent, samozřejmě v náš neprospěch. Zhruba stejně ztrácíme na skrytém vývozu zisku prostřednictvím nerovnoprávných vnitropodnikových poměrů ve vztahu k zahraničním matkám. Když k tomu přistoupíme hodně konzervativně, v důsledku nerovnoprávného postavení naší republiky odevzdáváme do zahraničí desátek.

Ale to je jen menší část účtu. Obyčejnému občanu, který nejede v žádné levárně, se točí před očima obrovitý vír peněz, bohužel ve výlevce, která vede jinam. V té relativně legální oblasti je to parazitní systém podpor a dotací, co pečuje o odklon peněz z našeho dohledu. Nikoliv, nejedná se o almužny ze sociálního systému, ale o třeba o zemědělské dotace na ničení půdy nebo stamiliardový zlatý déšť, označený magickým slovem „investice“, za kterým se skrývá desetileté překopávání dálnice pět metrů hluboko, místo aby se rychle potáhla pár centimetry asfaltu za desetinu ceny. Patří tam, nejen všechny zbytečné, a ještě předražené, veřejné zakázky, ale taky nejrůznější poskytovatelé předstíraných veřejných služeb, včetně subvencovaných výdejej bezpracných vysokoškolských diplomů nebo výzkumu v oblasti vrhání stínu. Kolik dělá tohle? Pět procent HDP? Víc?

A jedeme dál, teď už močálem zcela černým. Připočtěme odírání dlužníků lichváři, rozvaliny ubytoven s cenami jako v Hiltonu nebo výnos z podvodných exekučních dražeb. Připsat můžeme mafiánské zločiny jako je průmysl kradených aut nebo svět bordelů, kasín a zastaváren, který dnes reprezentuje významný segment městských služeb. Dalších pět procent?