S jádrem se začalo nápadně spěchat, jako kdyby hrozilo, že za pár měsíců už nebude možné projekt prosadit. Ve středu má vládní výbor pro jadernou energetiku probrat návrh „bezemisního zákona“, jehož hlavním smyslem je přesunout akci bez sebemenších ekonomických vyhlídek na bedra státu. Parlament by to měl od mávat metodou „ber, nebo nech být“, a to v podmínkách vládní většiny. Samozřejmě je otázka, jestli se všichni potřební poslanci nechají takhle zmasit. A pak je tu druhá otázka, jestli takové jednání parlamentu, které silně připomíná církevní restituce, může obstát ve zkoušce času.

Tvrzení, že jaderná energetika má v Česku podporu, je perlou demagogie. Nikdo se nás na nic neptal, v médiích se o jádru smí jen jásat. Kritika je povolena jen v prostředí úzkých odborných kruhů. Na veřejnosti může být ventilována jen ojediněle, v prostředí bezvýznamnosti. Kdo by vybočil z řady, přijde o inzerci státních podniků a případně i další takové příjmy, prsty státu jsou dlouhé. Média jsou zboží, pouhý nosič reklamy, ekonomický projekt odkázaný na zisk. Nejsou institucí na obranu veřejného zájmu, ta v naší zemi chybí.

Když se tedy pokusím ponořit do argumentace o ekonomických a společenských důsledcích vrchnostenského vnucování jádra, je mi jasné, že beru do rukou vidle na přehazování marnosti z hromady na hromadu. Ale styděl bych se, kdybych se o to nepokusil.

Odpověď na otázku, proč se do toho tak hrneme, nemám. Možná, že by se našla, ale někde hodně hluboko, ve skrytu, a netýkala by se české energetické budoucnosti. To, že to nemá s energetikou nic společného, dokládá už fakt, že agresívní prosazování jádra v době koronaviru a snaha omezit debatu i v parlamentu, nevychází z nějaké aktuální energetické koncepce. Vytrvale se argumentuje pět let starými představami, které se opírají o více než deset let staré naděje, že ceny elektřiny se vrátí do nebeských výšin z roku 2008. Blouzní se o tom, že až sousední pytlíci přijdou na zcestnost svého zeleného zmatení, Česko se změní v elektrickou Saúdskou Arábii. Jen my pak dokážeme rozsvítit půli Evropy, ovšemže za prémiové ceny.

Něco takového se však dá nabízet jen se starými čísly. Oblast obnovitelných zdrojů žene kupředu stejně dramatický a masívně investovaný výzkum jako v oblasti hledání vakcíny a léku na koronavirovou pandemii. Je tam důležitý motiv, který neřeší jen problém skleníkových plynů. Odráží to zásadní změnu epochy spočívající v příležitostech pro decentralizaci a demokratizaci energetiky. Z rozptýlených nebo obecních či družstevních slunečních panelů, větrníků, baterek, bioplynek a výtopen prýští nejen energie, ale také svoboda, nezávislost a resilience. A to je to zboží, jehož poptávka opravdu prudce roste. Ekonomie stále většího měřítka pak přináší stále přitažlivější ceny.