V některých vzácných případech nepřímá vláda podporuje demokracii, v jiných udržuje autoritářství, konstatuje suše o americké praxi mezinárodních vztahů profesor David A. Lake z katedry politických věd na Kalifornské univerzitě v San Diegu.

Charta Spojených národů sice zavazuje „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení“, ale vztahy „podle pravidel“, jak je prosazují USA, jsou praktičtější. Dominantní vláda požaduje od podřízených států, aby souhlasily s jejími cíli. Když to dělají dobrovolně a do značné míry demokraticky, fajn, lze jim dopřát „domácí vládu“.

Pokud by se však někdo příliš cukal, musí se přejít k „přímé vládě“. Znamená to zlobivou vládu svrhnout, případně nahradit okupačním režimem a pokropit bombami, jako třeba v Iráku. Jenže to je strašně drahé.

Lepší je získat na svoji stranu místní elitu a největší podnikatele. Při volbách jim pak lze pomoci penězi, manipulací, nátlakem, zkrátka palcem na té správné misce vah. Když sami zvládnou to, k čemu by jinak byla zapotřebí intervence, dá se jim slíbit ochrana a politická budoucnost. Tomu se říká „nepřímá vláda“.