Zbyněk Fiala: Pátky pro budoucnost

Avšak prozíravější část politické scény už pochopila, co se rodí v nastupující generaci. V příštích volbách by se dalo snadno narazit na zvýšenou hladinu enviromentální citlivosti a občanského sebevědomí.
Komentáře, které provázejí páteční protesty středoškoláků i mladších žáků proti netečnosti politické třídy vůči klimatickým hrozbám, mohou mít pravdu, že mnohé z dětí si jen tak užily beztrestného dne za školou. Že jsou naivní a podléhají sebeklamu, že k dosažení cíle stačí namalovat pár hesel. Proto hážou za hlavu rovnice, mluvnická pravidla i poučný výklad (pod dohledem BIS) o nebezpečí Ruska a Číny a drsně se dožadují svého práva na budoucnost.

Mnoho z nich si nepovšimlo, že po jejich protestech na ochranu prostředí zůstala na náměstí spoušť prázdných plastových lahví. Mohou být nedotčeni hlubší znalostí klimatických hrozeb či jejich společenského pozadí a pouze se opájejí představou, že nepatří k ustrašené společnosti, která se tak snadno vzdává svých demokratických a sociálních práv.

Jistě, to všechno může být pravda. Ale jinak by nepřišli. Jinak by se nevynořili z davu, který drží a mlčí.

Není náhoda, že české děti se zapojují do světové vlny protestů Friday for Future jako poslední, až v době, když se zapojilo dalších 125 zemí světa. To opravdu nemůže překvapit. Když se podíváme do světových statistik, často nacházíme Českou republiku jako zemi, která škodí přírodě i lidem nejvíc. Svou přírodu i obyvatele mučí nejznečištěnějším vzduchem, nejvyšším podílem emisí na HDP, největší energetickou a materiálovou náročností průmyslu, který má jen střední nebo nižší střední technologickou úroveň. Patříme k největším světovým vývozcům elektřiny a surového dřeva. Máme jeden z nejvyšších podílů smrkových lesů v nížině (teď to řeší kůrovec), nejvyšší míru půdní eroze, z mrtvé půdy odtéká do potoků největší koncentrace pesticidů.

Proč jsme zemí takových extrémů, ukazuje jiný pohled. Máme nejmenší podíl malých středních podniků snad na světě, veškeré české úvěry kontroluje několik zahraničních bank, také v průmyslu dominují velcí zahraniční vlastníci, z vlastního podzemí čerpáme cizí vodu, takže obyvatelé této podmaněné země disponují jen nějakými dvěma třetinami důchodů, které pocházejí z HDP vzniklého jejich rukama. A z tohoto jim ještě odčerpá nejvyšší koncentrace exekucí, heren a zastaváren.

Dokonce i to, co je české, nebývá moc hezké. Pojišťovny, doly, energetika jsou přeměněny na dojné krávy pro pár velkofinančníků, kteří mají výlučné právo domácím poměrům velet. Ani v zemědělství to není jiné, proto máme největší půdní bloky s největšími lány řepky a kukuřice. Je to dobré pro okamžitý kšeft, ale špatné pro budoucnost, představuje to poušť z hlediska biodiverzity a masovou vraždu života v půdě.

Děti možná o tomto světě nic nevědí, ale proti tomu stojí argument, že u nás si nevrznou ani vědci. Po řadě let tragického sucha mají nejblíže k realitě plány nejrůznějších přehrad, které možná pomůžou zachytit – a nejspíš i prodávat – trochu vody nahoře, ale obyvatele na dolním toku připraví o poslední zbytky vláhy. Názory vědců, že největším rezervoárem vody je živá půda dobře vybavená organickou hmotou, nezapadly – byly vtěleny do nejrůznějších strategií, která se vrší v hloubi ministerských šuplíků. Podobně je to s doporučeními pro obnovu lesa po kůrovcové kalamitě. Znovu je rozhodnuto o stále nepřiměřeně vysokém podílu výsadby smrku, takže se broukům začne pěstovat nová generace krmiva.

Až si to děti uvědomí, budou zase o něco rozčílenější. Dnešní plány lesní výsadby rozhodují o tom, v čem budou žít, pokud k tomu vůbec dostanou příležitost. Les a výsadba stromů představují nejdostupnější způsob, jak pohltit významnou část skleníkových emisí. O tom, co je životaschopný les, se můžeme poučit tam, kde necháme přírodě volné ruce. Spousta lidí se nechala na Šumavě zmlátit, aby uhájila nedotčený úsek na Modravě, kde se nyní můžeme přesvědčit, že obnova lesa náletem semen od nejzdatnějších stromů uprostřed kůrovcových souší je mnohem účinnější než přichcíplé plantáže po holosečích.

Přesto ani osvícený ministr Richard Brabec nemá sílu, aby prosadil, že do zón nejvíce chráněných území patří víc než čtvrtina Národního parku Šumava. Vědci žádají polovinu. Trvá tak hrozba, kterou se podařilo prosadit ve zlatokopeckých 90. letech, že rozptýlené ostrůvky chráněných území, vystavených větru z okolních holosečí, jednou sfoukne nějaký hurikán a bude od celého národního parku pokoj.

Vědci tedy nemají moc šancí, ale co pak zmůžou děti? Prvním úspěchem šestnáctileté Švédky Grety Thunbergové, která od září chodila každý pátek za školu, aby si sedla s protestním transparentem na schody parlamentu, bylo to, že ji pozvali na Světovou konferenci o klimatu COP24 v Katovicích. Její řeč k delegátům vůbec nebyla naivní:

„Říkáte, že nade všechno milujete své děti. A přesto jim před očima kradete jejich budoucnost. Naše civilizace je obětovávána, aby malý počet lidí měl nadále možnost vydělávat bezmezně mnoho peněz.“

O něco starší americké poslankyně, které se prosadily do Kongresu až loni v listopadu, uvažují podobně, jen konkrétněji. Proto propojují ochranu klimatu s nápravou společenských nerovností v programu Green New Deal. Uvědomují si, že dnešní mladou generaci čeká zásadní civilizační zlom, jaký dějinami prolétá jednou za pár staletí. Jsou tu jak rizika, a to klimatické není jediné, tak příležitosti. K příležitostem patří zejména větší reálné uplatnění svobod a přímé demokracie, protože nebudeme odkázáni na největší dodavatele, abychom využili všech vymožeností.

V Německu nyní vznikl „klimatický kabinet“, který se bude věnovat strategickému přesunu do doby bez uhlíku, bez jádra, bez dieselu, do doby s obnovitelnou energií i novými společenstvími, která se kolem ní budou vytvářet. Je to stejně revoluční orgán, jako byla u nás v prvních letech po listopadu 1989 „porada ekonomických ministrů“, kam chodili i odboráři a další kompetentní činitelé, aby společně probírali jednotlivé výzvy transformace. Ti ministři mohli být lepší, dobové výzvy mohly být pojaty rozumněji, ale samotná metoda byla správná, a tak by nebylo těžké něco od těch Němců převzít. Prostě upustit od pouhého předstírání změny.

Děti se učí rychle. Možná, že zpočátku opravdu vidí v příležitosti pátečních protestů jen to, že vyrážejí z domova s veselým transparentem místo kabely s učením. Ale už to vymýšlení vtipných hesel je přinutí, aby začaly být k tématu pozornější. Někdy se učí rychle i učitelé. V řadě zemí, které s tím začaly dřív, před studentíky na náměstích předstupují vysokoškolští profesoři a další vážené osobnosti, aby jim pomohli v počáteční fázi občanského zrání.

Moc času není, podle zprávy mezivládního panelu pro klimatické změny, která byla předložena katovické konferenci, v atmosféře už je tolik skleníkových plynů, že máme jen dvanáct let na to, abychom tam přestali přidávat, pokud to chceme mít pod kontrolou.

Dobrá zpráva je, že ani tak extrémistická země, jako je Česká republika, už před tím nemůže zavírat oči. Dokonce i Poslanecká sněmovna českého parlamentu slíbila, že se bude klimatem zabývat. Příležitostí je spousta, například stanovení realističtějších těžebních poplatků za uhlí. Poslanci si konečně uvědomují, že tohle téma – podobně jako kdysi slunce nad britským impériem – už nikdy nezapadne.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele