Dvě miliardy euro denně začnou od pondělí létat shora, přesněji z útrob Evropské centrální banky. Zkuste si to představit, ale nějak esteticky. Začíná program „kvantitativního uvolňování“ (světák vystačí se zkratkou QE), který ECB rozpoutá kvůli závažnému problému s penězi. Ten problém však nespočívá v tom, že by peněz bylo málo. Je to přesně opačně, je jich děsně moc, neboť nám jich spoustu ušetřila levná ropa a nízké úrokové náklady. Bohužel však natekly tam, kde je nikdo nepotřebuje, a tak se přidaly k těm, pro které není užití, válí se na hromadách a začínají smrdět. Infuze z centrální banky jsou zoufalým pokusem, jak oživit oběh miliard, se kterými si nevíme rady.
Jistě, ne každý z našich čtenářů je v této situaci. Mnozí dokonce patří k těm, komu chybí stovka, místo aby mu přebývala miliarda. Pak se ovšem těžko vcítí do kůže investora, který vkládá peníze do státního dluhopisu s vědomím, že sice tratí, ale pořád je to lepší, než aby mu prachy hnily někde ve stohu. Kdo nikdy neviděl, jak velké peníze smrdí, ať si zagůgluje výraz „negative return“. Ukáže mu, že na trhu už kolují státní dluhopisy za tři biliony euro (pro jistotu – tři tisíce miliard), jejichž reálný výnos je menší než nula. Když sečtete, co jste za ně dali, kolik vám přijde z úrokových plateb a kolik dostanete při splatnosti, je tam mírná ztráta kolem zlomku jednoho procenta.
Jak ta situace vznikla? Vidím v tom odvrácenou stranu obrovských sociálních nerovností, kdy nepatrný zlomek obyvatel světa vlastní převažující část jeho aktiv. Jedni nevědí, co s tím bohatstvím udělat, a druzí nevědí, co do huby. Ti druzí pak ve statistice fungují jako brzda poptávky, která se musí pracně nahrazovat třeba zbrojními výdaji nebo jiným dobrodiním, na které bychom se sami ostýchali někde žebrat.
Detailně to můžete sledovat třeba na serveru Inequality, který se však věnuje hlavně poměrům ve Spojených státech. A tak podle čerstvých statistik spotřebitelských financí za rok 2014, které právě publikoval americký Fed, víme, že nejbohatší 3 procenta domácností Spojených států vlastní 54 procent soukromého majetku USA, a když přidáme dalších 7 procent domácností, máme s třemi čtvrtinami veškerého soukromého majetku Spojených států vystaráno. O zbylou čtvrtinu se pak podělí dolních 90 procent.
Pokud jde o finanční aktiva, včetně účtů v bance nebo penzijního pojištění, těch drží dolní polovina obyvatel USA jen 0,8 procenta. Na první pohled je tak zřejmé, že břímě problému zatuhlých miliard, který se musí řešit nástroji jako QE, leží jinde. V USA to odnáší ona horní desetina (má jich 84,5 %).
Spouštějící kvantitativní uvolňování QE formálně vypadá tak, že ECB začne vykupovat státní dluhopisy (za 850 miliard euro) spolu s dlužními papíry evropských institucí, jako je Evropská investiční banka, a kapitálovými cennými papíry privátního sektoru. Koupí, to znamená, vezme papír, který nejde udat, a zaplatí za něj nějakou cenu. Neměla by jít do nebe. Proto pro státní dluhopisy s negativním výnosem stanovila cenový strop a dá jen tolik, aby tento negativní výnos nešel pod záporné dvě desetiny procenta.
Fakticky je to tvorba peněz z ničeho, přesněji evidence slibů, že někdo v budoucnosti začne hradit úrokové platby z půjčených peněz a dluh bude vykazovat ve své přiměřeně vzrostlé bilanci. A protože úrokové platby tohoto typu dluhů jsou momentálně na nule, není vhodnější chvilky pro sáhnutí po nějaké té půjčce. Až se ekonomika rozhýbe, úroky se zvednou a bude co splácet. Už proto, aby časem nevyschly debaty o „dluhové brzdě“ a na podobně atraktivní témata.
ECB tedy neřeší problém zadluženosti (nedostatku aktiv), ale likvidity. Bezpečné výnosné projekty chybí, investoři se bojí o své vydřené miliardy a nikdo není ochoten udělat ten první krok. Jenže bez vydání jedněch, není příjem druhých. A protože jde o velké prachy, je zájem jen o velké projekty, jako je tunel Blanka (snažím se být co nejnázornější, ale tam už se víc jak miliarda těžko protlačí), a k tomu výnosné (to snad Blanka byla). Tohle najít (a nenechat se zavřít) je oříšek. Bez pomoci shora to skoro nejde.
Možná by se našli i lidé dole, kterým by také nějaká ta miliarda – no dobře, aspoň tisícovka – píchla. Tohle ovšem bude ve Frankfurtu, sídle ECB, těžko někdo řešit, byť je to barák jako hrom. Vedle evropské centrální by tedy asi měly být také nějaké ty místní decentrální. Vedle velkých nadnárodních projektů by se mohlo stavět také něco obyčejného, co uživí pár lidí v místě z poptávky sousedů a z okolních obcí, aby naše zaměstnanecké perspektivy nebyly odkázány jen na nějaké milostivé příděly minimální mzdy v obrovité zahraniční hale. Aby si třeba lidé na vesnici mohli dopřát výhled nejen na cizí lány řepky a kukuřice pro bioplynku, ale také na nějakou tu místní krávu a mohli snídat domácí jogurt a tradiční chleba.
Zkusme o tom zapřemýšlet, až budeme uskakovat před tou miliardovou smrští. Poptejme se, jestli by nám to někdo nechtěl – třeba před volbami – slíbit.
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
