Zbyněk Fiala: Růst HDP, nebo lepší život?

Herman Daly, významný „heterodoxní“ ekonom (opak ortodoxního) z nevládního Centra pro prosazování ustálené ekonomiky (steady state economy) protestuje proti automatickému označování vyššího HDP za ekonomický růst. Ve skutečnosti je tento růst často „neekonomický“, je projevem nehospodárnosti. Daly v pravidelném blogu na svých „Daly News“ vytrvale útočí na mantru „růstu Růstu“, která vede k bezhlavému čerpání přírodních zdrojů a začíná ohrožovat biologické základy života na Zemi. Nyní nabídl sadu návodů, kterými se sice spolehlivě rozhádá s tradiční ekonomickou obcí, byly by to první kroky pro tolik potřebnou změnu. Je to návod, jak přejít k hospodaření úměrnému tomu, co planeta snese – k hospodaření přizpůsobenému asimilativním a regenerativním možnostem ekosystému.

Desatero pro ustálenou ekonomiku

http://steadystate.org/

1. Obchodovatelné limity základních zdrojů. Zavést nepřekročitelné limity a kvóty na čerpání základních zdrojů a na znečišťování prostředí. Tyto limity a kvóty by byly obchodovatelné.

Ekonomice by tak byly stanoveny meze, jakým čerpáním (například fosilních paliv) nebo znečištěním (například ovzduší) je možné ještě ekosystém zatížit. Kvóty by byly ve veřejném vlastnictví a byly by postupně uvolňovány v periodických aukcích, což by zároveň přispělo k spravedlivějšímu přerozdělení renty ze vzácnosti. Zvedlo by to ceny základních zdrojů, což by motivovalo k jejich hospodárnějšímu využití, úsporám a recyklaci. Musíme se však poučit z předchozích chyb z obchodování s uhlíkovými limity, jako byla výměna emisí za kus zalesněné plochy. Zalesňování je správné samo o sobě. Nevzdávejme se ani pokusů o sekvestraci uhlíku, když už se s tím jednou začalo.

Příjmy z aukcí by mířily do státní pokladny a s nakoupené limity a kvóty by se mohly dále přeprodávat na trhu. Limity mají za cíl zachování udržitelnosti, aukce umožňují spravedlivější distribuci a sekundární obchodování zase zajistí efektivní alokaci zdrojů. Máme tak tři cíle, které jsou realizované třemi nástroji.

Jsou určeny především pro využití neobnovitelných zdrojů, ale stejně dobře mohou omezovat míru čerpání z obnovitelných zdrojů, například stanovením limitů rybolovu nebo těžby dřeva.

2. Ekologická daňová reforma. Daňovou zátěž z přidané hodnoty (tedy zátěž na práci a kapitál) je třeba přenést na to, k čemu je ona hodnota přidávána, tedy zejména na odebírání zdrojů z přírody (čerpání) a vracení odpadů do přírody (znečišťování). Změnilo by to cenovou strukturu ve prospěch vzácného, dosud hluboce podceňovaného příspěvku přírody. Naopak přidávání hodnoty a uplatnění práce je žádoucí, proto by nemělo být zdaňováno.

Ekologická daňová reforma může být alternativou systému obchodovatelných limitů a kvót.

3. Omezit rozsah nerovností v distribuci příjmů. Absolutní příjmová rovnost je nesmysl, ale extrémní nerovnost také. Lze omezit nerovnost na rozsah jedna ku stu? V USA by to znamenalo minimum 20 tisíc dolarů a maximum 2 miliony dolarů ročně. V Česku by se nejspíš dalo mluvit o nějakých 180 tisících dole a 18 milionech nahoře. Stačilo by to pro motivaci tvrdé práce a ocenění reálných rozdílů? Lidé, kteří narazí na strop, mohou pokračovat v práci i zadarmo, pokud je tak těší, nebo se mohou věnovat koníčkům či veřejnému působení.

Přílišné nerovnosti stojí v cestě podstatné hodnotě, která je nezbytnou součástí demokracie – pocitu příslušnosti k obci. Pokud jsou lidé od sebe vzdáleni 500 násobkem příjmů, mají málo společných zkušeností či zájmů a jejich soužití snadno uvázne v násilném konfliktu.

4. Uvolnit délku pracovního dne, týdne či roku a dát větší prostor částečným úvazkům nebo samostatné práci. Plné zaměstnanosti lze těžko dosáhnout bez hospodářského růstu, ale růst není kam, narážíme na omezení přírodního prostředí. Potřebujeme víc volna, dovolené, delší mateřskou. Musíme dát lidem větší možnost výběru. Všichni liberálové po svobodě výběru volali, tak je vezměme za slovo. Ale měli bychom přestat lidi podněcovat reklamou ke zbytečné spotřebě a tím vytvářet předsudky, které znesnadňují svobodnou volbu mezi prací a volným časem. Přinejmenším by se mělo skončit s tím, že reklamu zahrnujeme do daňově odečitatelných nákladů.

5. Obnovit regulaci mezinárodního obchodu, skončit s volným trhem, volným pohybem kapitálu a globalizací. Pokud bychom zavedli obchodování s limity a kvótami nebo ekologickou daňovou reformu a další národní opatření, která zahrnou reálné náklady životního prostředí, zvedne to ceny vyráběného zboží. Tím vznikne jasná komparativní nevýhoda v mezinárodním obchodě. Nebudeme schopni soutěže se zeměmi, které ignorují existenční ohrožení lidstva rozpadem ekosystému a neplatí sociální a environmentální náklady své činnosti. Dá se tomu čelit zavedením cel, ne proto, abychom chránili neefektivní firmy, ale k ochraně efektivních národních politik ve prospěch životního prostředí. Základním zákonem efektivnosti bude „započítej veškeré náklady“ nikoliv „volný obchod“, který v kombinaci s volným pohybem kapitálu vede k závodům ke dnu, k soutěži o co nejnižší standardy. Cla jsou zároveň dobrým zdrojem rozpočtových příjmů. Ale znamenalo by to tvrdý konflikt se Světovou obchodní organizací, Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, takže i ty je třeba změnit.

6. Snížit váhu WTO, WB a IMF. Reformu vyžadují i tyto organizace, nejlépe tak, že je přizpůsobíme původním záměrům Keynese. Ten počítal s mnohostrannou platební clearingovou unii, která penalizuje zvýšeným úrokem jak schodky, tak přebytky. Cílem je vyrovnaný běžný účet platební bilance, kterým se předejde velkým zahraničním dluhům a pohybům na kapitálovém účtu. Tam, kde se objeví nerovnováha, budou obě strany postiženy finanční penalizací, která je bude tlačit k vyrovnání účtů. Podle původních plánů Kenese, v krajním případě měla posloužit možnost změny kurzu vůči mezinárodní zúčtovací jednotce „bancor“ – tuhle funkci tedy neměl plnit dolar. Bancor by byl něco jako zlato v režimu zlatého standardu, kotva srovnatelná s krytím zlatem, jen by se kvůli ní nemusela matička Země mrzačit těžbou.

7. Přechod k bankám se stoprocentním krytím. To by znamenalo odchod od stávajícího systému bankovnictví, kdy banky půjčují desetkrát víc než reálně vlastní. Spoléhají na to, že požadavky na výběry z vkladů jsou rozprostřeny v čase, takže menší částka se vždycky nějak sežene. Dnešní banky tvoří drtivou většinu půjčovaných peněz z čirého ničeho, a přesto si účtují úroky – fakticky za nic. Banky se stoprocentním krytím by si vydělávaly pouze tím, že zprostředkují půjčení peněz vkladatelů a účtují vyšší úrok za půjčky než je vyplácený úrok z vkladů. Každý půjčený dolar bude dolarem, který někdo uspořil, takže se obnoví rovnováha mezi půjčkami a odloženou spotřebou.

Jistěže to omezí objem půjček, ale zvýší obezřetnost při investování peněz. Zmizí snadný úvěr na hrátky ve finančním kasínu, kdy vytvářím dluh, abych mohl spekulovat s jinými pochybnými dluhy.

Část chybějícího úvěru může být nahrazeno státními penězi, které tak vytlačí peníze nesoucí úrok. Úkolem státních peněz je pokrytí chybějící měnové zásoby při mírné inflaci. Pokud by inflace stoupala příliš, vláda musí méně tisknout a více danit. Ministerstvo financí by tak nahradilo centrální banku a měnová politika by byla zacílena na peněžní zásobu a cenový index, nikoliv na úrokovou míru.

8. Přestat zacházet s tím, co je vzácné, jako by to bylo zadarmo, zatímco s tím, co je zadarmo, se zachází, jako by bylo vzácné. Zadarmo není ovzduší, proto je třeba důrazně prosazovat limity znečišťování a obchodovat s nimi nebo je zatížit daněmi. Zbývající volně přístupné společné zdroje přírodního kapitálu, které jsou rivalitní (užíváním se spotřebovávají) by měly být vloženy do veřejných fondů a oceňovány formou prodeje limitů nebo zdaněním.

Na druhou stranu nerivalitní statky (nespotřebovávají se) jako jsou znalosti a informace, by měly být osvobozeny od uzavření v soukromí a od cen. Znalosti se užíváním nedělí, nezmenšují, ale naopak násobí. Jakmile jednou znalost existuje, náklady sdílení jsou nulové.

Mezinárodní rozvojová pomoc musí stále častěji dostávat podobu volného a aktivního šíření znalostí. Sdílení znalostí je laciné, nevytváří nesplatitelné dluhy a zvyšuje produktivitu skutečně rivalitních a vzácných výrobních faktorů.

Monopolní patenty (ochrana intelektuálního vlastnictví) by měly být uznávány méně často a na kratší dobu. Náklady na vznik nových znalostí by měly být stále častěji financovány z veřejných zdrojů, a potom volně sdíleny. Znalosti jsou kumulativním sociálním produktem, velké objevy, jako jsou zákony termodynamiky, dvojitá šroubovice, vakcína proti obrně a další, nejsou zatíženy patenty a zpoplatněnými licencemi.

9. Stabilizovat populaci. Svět by se měl dostat do rovnováhy, kdy počty narozených dětí a imigrantů zhruba odpovídají počtům zemřelých a vystěhovalců. Začněme aspoň dostupnou antikoncepcí a fungujícími imigračními zákony pod demokratickou kontrolou.

10. Reforma národních účtů – počítejme zvlášť náklady a zvlášť benefity. Spotřeba přírodního kapitálu patří do nákladů. Jakmile mezní náklady přestanou být menší než benefity, je třeba takovou spotřebu zastavit. Vedle toho bychom měli uznat známou psychologickou zkušenost, že růst HDP nad určitou mez nezvyšuje subjektivně vnímané štěstí obyvatel. V řadě zemí už se HDP dostal nad hranici, kdy zvyšuje jen čerpání a znečišťování. Začít musíme tím, že růst HDP přestaneme automaticky označovat za hospodářský růst, dokud nedokážeme, že tento růst není neekonomický.

Publikováno se souhlasem vydavatele.