Zbyněk Fiala: Sobotka u Bidena

Z témat, která se v rozhovoru zmiňují, považuji za klíčovou energetiku. Obsahuje dvě teze, ve kterých se ukrývá nenápadný rozpor. První – budeme dále využívat jaderné zdroje, druhá – uvítali bychom uvolnění exportu amerického plynu a ropy do Evropy.

http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/353843-za-lidska-prava-boxujete-nad-svou-vahu-chvalil-biden-cesko.html

Moc podrobností tam není. Ale i kdyby tam byly, Sobotka nemohl spolehlivě slíbit, že „nadále využívat jaderné zdroje“ znamená víc než to, co je už dnes, tedy využívat stávající elektrárny. Nemohl slíbit, že se budou stavět nové. Mohl slíbit, že si to vláda bude přát a vtělí to do aktualizované státní energetické koncepce. Je však informován o bezvýchodné ekonomické perspektivě jaderných investic, potřebovaly by třikrát vyšší cenu silové elektřiny než je dnes. Cena všech energií, nejen elektřiny, ale i ropy, přitom klesá a dostává se na úroveň stabilizace po finanční krizi.

http://www.kurzy.cz/komodity/ropa-brent-graf-vyvoje-ceny/nr_index.asp?A=5&idk=38&od=29.9.2003&curr=USD&default_curr=USD&unit=&lg=1

ČEZ zatím dává najevo, že za stávajících okolností žádnou další jadernou elektrárnu stavět nemůže. Je to akciová společnost, která i s velkým státním podílem podléhá zákonům, které od vedení vyžadují chování dobrého hospodáře a postup s vynaložením veškeré odborné péče. Proto ČEZ v dubnu zrušil tendr na výstavbu dvou nových bloků v Temelíně a zatím uvažuje jen o prodloužení provozu Dukovan z horizont roku 2025 (což nemusí být jisté). Do budoucnosti hledí strategický úkol, který najdeme v říjnové zprávě Skupiny ČEZ akcionářům: „Zajistit podmínky ekonomické proveditelnosti a financovatelnosti nových jaderných projektů.“ Tedy úkol nikoliv pro inženýry, ale pro lobbisty.

http://www.cez.cz/cs/pro-investory.html

Pokud vláda o něco stojí do té míry, že to chce nařídit, musí to zaplatit. Zatím koketuje s úvahami, že by šlo o platby formou zaručené ceny elektřiny (contract for difference). Tvářila by se jako sázka na cenu – bude mít dolní limit (výrobce nedostane méně, případnou ztrátu z nižší ceny pokryje nějaké vládní opatření), ale i horní (kdyby cena přerostla cílovou, zisk z vyšší ceny jde ve prospěch veřejných rozpočtů). Avšak orientace na násobně dražší elektřinu bez dalších politik, které by použily vysokou cenu jako stimul pro odchod od energeticky náročných oborů a ke zvýšení energetické efektivnosti, znamená násilné snížení národní konkurenceschopnosti. Zvyšovat bezpečnost tím, že ztratíme schopnost si na tu bezpečnost vydělávat, to by asi neprošlo.

Někdy se problém zjednodušuje na otázku, kdo zaplatí investici. Představa, že když nám někdo přispěje, třeba japonská (Westinghouse) nebo čínská společnost, tak že nám uleví, je stejně realistická, jako když si ulevíte od exekuce další půjčkou u lichváře. Investiční spoluúčast nám uleví jak od investičních nákladů, tak od hotovosti z provozních výnosů. A jelikož ty výnosy budou podle všeho slabé (cena bude pod úrovní zaručené podle cotract for difference), budeme je muset dorovnávat platbami do zahraničí. K celkovým nákladům tak přibudou náklady na půjčku (lhostejno, jak budou vyjádřeny) a měnové riziko (budou-li naše platby v dolarech nebo jüanech).

Nelze však přehlédnout, že ČEZ jednu další jadernou elektrárnu staví. ČEZ Slovensko v Mochovcích dostavuje bloky s reaktory starší ruské konstrukce VVER-440. Zastánci větší energetické bezpečnosti v tom žádný zvláštní přínos nevidí, je to historická koncepce, svět je jinde, pojede na ruské palivo. Světová nukleární asociace (WNA) v srpnu vydala zprávu New Nuclear Europe – 2030, ve které se chytá stébla. O budoucnosti evropské jaderné energetiky rozhodnou stavby reaktorů třetí generace EPR ve Francii a Finsku. Jenže i Francie, která produkuje polovinu evropské jaderné elektřiny, už se rozhodla, že podíl jaderné energetiky zastropuje. A projekt finské elektrárny Olkiluoto 3 je vděčným příkladem pro nekonečné prodlužování, prodražování a komplikování stavby, kde už se honí dodavatel Areva-Siemens s investorem TVO u soudu a chce po něm 4,4 miliardy dolarů za zdržení a vícenáklady.

http://uk.reuters.com/article/2014/10/25/uk-nuclear-olkiluoto-idUKKCN0IE0N520141025

Jadernou energetiku provozuje 14 evropských států se 131 reaktorem a kapacitou 122 GW elektrického výkonu. Dva evropské státy – Německo a Belgie – už ohlásily odchod od jádra, takže zatím Evropa zahájila sestupný trend jaderné energetiky. A protože jaderná energetika v Evropě funguje už 30 let, musíme začít uvažovat, kolik bude stát odstranění starých elektráren. Netřeba připomínat, že se nejedná o běžný šrot, ale o vysoce radioaktivní materiál. Likvidace jaderné elektrárny tak může být stejným oříškem jako její výstavba. Ročenka Mezinárodní energetické agentury IEA odhaduje roční náklady na „decommissioning“ do roku 2040 na celkem přijatelné úrovni 4 miliard dolarů (pod sto miliard korun). Je to zlomek současných ročních nákladů na podporu fosilních paliv (550 miliard dolarů) nebo na čtyřikrát menší podporu obnovitelných zdrojů (120 miliard dolarů).

http://www.world-nuclear.org/WNA/WNA-Update/WNA-Blog/Does-the-UK%E2%80%99s-Contract-for-Difference-provide-a-level-playing-field-between-nuclear-and-renewables-/

Některé elektrárny, jako ta ve Fukušimě, se však budou likvidovat dráž. Japonské ministerstvo vědy oznámilo, že dlouhodobé zamoření území radioaktivním cesiem postihlo asi 30 tisíc kilometrů čtverečních. Na polovině tohoto území je roční expozice zářením vyšší než japonská norma 1 milisievert ročně.

http://www.psr.org/environment-and-health/environmental-health-policy-institute/responses/costs-and-consequences-of-fukushima.html

Norma je norma, záření je záření. Co to s lidmi udělá, pokud tomu budou vystaveni soustavně, to se teprve uvidí. Ale nemusí nás ohrožovat jen vybuchlé elektrárny. Na dně Severního ledového oceánu u pobřeží Ruska leží potopené ruské jaderné ponorky s rezavějícím kontejnmentem reaktoru, takže tam hrozí „arktický podvodní Černobyl“, varuje Thomas Nielsen z norského listu Barents Observer.

Fukušima byla obětí nepředvídatelné přírodní katastrofy, opuštěné ruské ponorky jsou důsledkem dobového absolutního rozpadu vládní moci v Rusku. Jadernou energetiku tak neohrožují jen zemětřesení, tsunami, nebo (stále pravděpodobnější) dlouhodobá katastrofální sucha, která omezí vodu na chlazení. Může to být i rozklad vládní autority, syndrom selhávajícího státu, který v loňském roce potkal desítky zemí. Nejen vzdálené Somálsko či Lybii, ale také Evropu, například Ukrajinu. Provozování jaderné energetiky proto předpokládá dostatek peněz a organizované moci nejen po dobu stavby, provozování a odstraňování elektrárny, ale také po nezbytných několik tisíc let skladování jaderného odpadu. To je závazek, který nelze uzavřít mezi dvěma muži v Bílém domě, i kdyby se jeden z nich smál od ucha k uchu.

Nakonec ještě k těm dodávkám amerického plynu do Evropy. Vždycky jsme vnímali ruské trubky s ropou a plynem jako něco, co omezuje naše rozhodování, protože uvnitř to teče jen jedním směrem. Rusové udělali strategickou chybu, když při jednom vyvrcholení sporů s Ukrajinou trubku zavřeli, aby potvrdili, že bez placení to nepoteče. Jenže to zavřeli i těm, kdo platí. Stal se z nich nespolehlivý dodavatel. Další chybou bylo odmítání úprav ceny ruského plynu, přestože světová cena prudce klesala. Měli na to právo, smlouvy, ale připravili se o ty další. Byl to hospodářský podnět pro omezení závislosti.

Americký plyn bude dražší. Těžko to může dopadnout jinak. Bude vyžadovat dvojí průmyslové zpracování (zkapalnění a opětnou přeměnu na plyn) a přepravu lodí přes oceán. Bude potřebovat terminály a pozemní dopravní cesty.

Jako bezpečnostní pojistka je to přijatelné. Ovšem míru této bezpečnosti také neznáme. Investice do břidličného plynu jsou spekulativní, výkyv ceny směrem dolů rázem znemožní čerpání z méně výnosných ložisek. Do skály, ve které je plyn uložen, není vidět. Nikdo neví, jak dlouho která ložiska vydrží. Vyměnit závislost na ruském plynu za závislost na mnohem nejistějším a nákladnějším americkém plynu by taky nebyl lepší nápad. Úřad pro hospodářskou geologii na Texaské univerzitě uvádí, že při dnešních cenách ropy jsou dvě třetiny studní břidličného plynu ztrátové. Buď se to zdraží, nebo toho budou muset nechat.

http://www.huffingtonpost.com/alexis-crow/america-fracking-saudi-oil_b_6091942.html

Každý černý mrak má svůj stříbrný okraj, říká americké přísloví. Kdyby se zdražila energie v Evropě, vyplatí se rozšíření Temelína. Ovšem Číňané, kteří už podepsali s Ruskem smlouvu a sáhli po uvolněném plynu po Evropanech, to budou mít levnější. Navíc podpis americko-čínské dohody o klimatických cílech ukazuje, že budování obnovitelné energetiky a přestavba průmyslu k energeticky efektivnější variantě je čínským strategickým cílem. Uvažujme proto nejen o energetické bezpečnosti, ale také o tom, čím se budeme v nových podmínkách živit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.